Skončí východoevropské jaro stejně neslavně jako to arabské?

Ukrajinská média, reagující na vítězství Zuzany Čaputové ve slovenských prezidentských volbách a na úspěch Volodymyra Zelenskyjho v prvním kole ukrajinských prezidentských voleb, píší o vypuknutí východoevropského jara.

Komentátoři tamních listů deklarují, že nastal čas k nástupu liberálních politiků ve Východní Evropě, čímž myslí na Ukrajině, Polsku, Maďarsku, Slovensku a v České republice. Každému pamětníkovi se asi vybaví příměr se společenským pohybem započatým na jaře roku 2010 v arabském světě. Tenkrát to také zavánělo svěžím vánkem, touhou po změně, touhou po lepším životě. Tenkrát také tento pohyb nalezl odezvu u části politicko-ekonomických elit ze zemí Západní Evropy, které v rámci „demokratizace“ těchto zemí, neváhali ani s nasazení vojenské síly. No, snad nebude tak zle, abychom se dočkali bombardování České republiky pokud, nedej bože, bude příštím českým prezidentem zvolen např. Václav Klaus mladší, ale dá se očekávat, že tlak na změnu politiky výše uvedených států bude v budoucnu i nadále sílit.

Pravda, ne všechno v této části post-komunistické Evropy funguje ideálně, ale je otázkou, zda správnou léčbou na problémy těchto zemí představuje bezbřehý liberalismus zvláště, když situace v každé z nich je v podstatě jiná. Od korupcí a nacionalismem prolezlé Ukrajiny, ultrakonzervativního Polska, populisticko-nacionalistického Maďarska, až po propojení politiky a byznysu v České republice a na Slovensku. Pravdou také je, že se k moci v těchto zemí dostali poněkud svérázní vykladači principů demokratického státu od našeho Zemana, přes maďarského Orbána, ukrajinského Porošenka až po polského Kaczynského. Může ovšem situaci změnit nástup politika typu ukrajinského komika Zelenskyjho, nebo slovenské „Erin Brockovich“ – Zuzany Čaputové, která se vynořila jako kometa z hlubin vesmíru a nyní sice září, ale nikdo neví jak dlouho?

Novináři, politici i diskutující na sociálních sítích vidí za nástupem těchto politiků propuknutí pravicově-liberálního obrození, ale jejich optimismus musí značně poklesnout po nahlédnutí do statistik, které zaznamenávají voličskou podporu pravicově – liberálních stran v těchto zemích. Pomineme-li Ukrajinu, kde zoufalí voliči dají svůj hlas každému, kdo je jen trochu nadějí na nějakou změnu, tak situace liberální pravice v této části Evropy je poměrně tristní. V Polsku vládnou katoličtí konzervativci, kteří sice něco ztrácí, ale ne tolik, aby přišli o svou moc. V Maďarsku si dobře vede nacionalisticky orientovaný populista Orbán, který má zatím také své jisté. V ČR se podpora Babiše nemění a tak jedinou možností změny je to, že by po parlamentních volbách vyměnil levicovou koalici za spolupráci s pravicí. Také vítězství Čupotové na Slovensku nemusí mít vůbec vliv na opozičním setrvání pravicových liberálů po příštích slovenských parlamentních volbách, protože tato svým výsledkem, kdy ji podpořilo získat něco kolem 30% voličů, prakticky ukázala meze zisku liberální pravice v této zemi.

Změna dnešního kapitalisticko-klientského systému, založeném na propojení politiky a soukromého podnikání je samozřejmě navýsost žádoucí. Je ovšem jen možno se naivně domnívat, že současný establishment, ať se tváří, jak se tváří, bude chtít nějakou zásadnější revizi dnešního systému. Ani nové tváře typu pana Drahoše, či paní Čaputové s tím nic nezmění, protože síť propojení politiky a byznysu je příliš pevná. Vždy zůstane jen otázka, za který podnikatelský tým budou tito noví političtí hráči kopat. Místo Klausova a Kalouskova utahování opasků, zde dnes sice máme Babišovu politiku ala chléb a hry, ale svět zůstal v podstatě stále stejný, (F. Gellner by dodal stále stejně beznadějný). Pravicoví liberálové nejsou žádní revolucionáři, ale pevná součást systému, který generuje korupci, klientismus, sociální frustraci atd., čehož využívají nacionalisté, populisté a jiní koumáci, aby si urvali svůj díl moci a vlivu. Jedna vlaštovka jaro nedělá, a ani celé hejno z pravicově-liberální líhně nám opravdové jaro nepřinese. Možná jsem trochu pesimistou, ale podle mne tohle liberální jaro skončí stejně neslavně jako to arabské, tedy snad jen bez těch statisíců mrtvých.