Nacionalizace přirozených monopolů – poněkud opomíjené předvolební téma

Na čem jsi tak zbohatl strýčku? Prodávám vodu. Ale voda přece patří všem. Ne, voda patří tomu, kdo ji vlastní. (Franz Kafka – Amerika)

Ten citát možná není doslovný, ale tak nějak si ho pamatuji z filmu, který byl podle zmíněné knihy natočen. I přes nějakou malou nepřesnost však přesně zobrazuje zásadní rozpor v diskurzu o otázce, kdo by měl distribuovat vodu a hospodařit s ní. To, že voda je jednou ze základních životních potřeb, víme všichni, ale o tom, zda s ní můžeme obchodovat jako s pouhým zbožím, se vedou spory již dlouhá století. K největším vymoženostem všech vyspělých civilizací již od nepaměti patřilo budování veřejných vodovodů, tedy umožnění občanům měst a obcí k přístupu k vodě. Kapitalismus a volný trh však pronikl i do této oblasti veřejné sféry a po listopadu 1989 se i u nás projevil zájem soukromých subjektů o ovládnutí trhu s touto komoditou. Privatizaci našeho vodárenství předcházelo bezúplatné převedení vodárenských společností do rukou měst a obcí v letech 1993 a 1994. Někteří zástupci samospráv, o jejichž motivaci se můžeme jen dohadovat, se ovšem rozhodli prodat tento majetek soukromým firmám, většinou vlastněných zahraničními majiteli. Modely prodeje byly dva. V rámci prvního, koupil nabyvatel majetku akcie vodárenské firmy, přičemž menšinový podíl mohl zůstat v rukou minoritních akcionářů. V rámci druhého, obvyklejšího, města a obce prodaly novému vlastníkovi provoz a infrastruktura mu byla dlouhodobě, většinou za nevýhodných podmínek, pronajata.

Zisky tedy plynou do soukromých kapes a náklady nesou samosprávy, které nemohou na opravu řádu a čističek čerpat veřejnou podporu. Odhaduje se, že do zahraničí může odtéct až 5 mld. korun ročně. Vodárenské společnosti tvoří přirozené monopoly, protože voda je komodita lokálně získávána i distribuována, jelikož ji nemůžeme, jako např. elektřinu, či plyn, nakupovat na burzách někde v zahraničí a pak ji dodávat na náš trh. Podobně jako byl problematický prodej vodovodů a kanalizací, tak podobným případem byl i prodej dalšího přirozeného monopolu, páteřního plynovodu, strategického podniku Transgas a. s. v roce 2001 Zemanovou vládou firmě RWE Gas AG. Výnos z prodeje – 4,1 mld. EUR sice nevypadal špatně, ale zázračné oživnutí ztrátového podniku, který z roku na rok přešel do zisku 5 mld. korun čistého, napovídá, že výhoda byla spíše na straně kupujícího než prodávajícího. Stát však netratí jen ekonomicky, ale připravil se i o strategické zásobníky plynu a možnost kontrolovat přepravu plynu přes naše území. Nechybělo ovšem málo a stát přišel i o podobný podnik hospodařící s ropou, tedy státní podnik ČEPRO, na který si brousil zuby mafián Radovan Krejčíř. Tento tunel byl ovšem tak do očí bijící, že se naštěstí prodej podařilo zvrátit a tento strategický podnik zůstal v rukou státu.

Liberálové propagující malý stát by nejraději rozprodali i ty poslední zbytky národního majetku, např. Lesy české republiky, licenci na těžbu lithia a Budvar, které nám ještě zbyly, ale já mám za to, že lesy, voda a strategické podniky, či suroviny by měly zůstat v rukou státu, nebo by je stát měl do svých rukou získat zpět. U vody se objevují již některé iniciativy, jako např. v Praze, kdy se obce pokoušejí odkoupit svůj bývalý majetek zpět. Není to ovšem jednoduché, protože soukromí vlastníci se snaží „šponovat“ ceny, nebo se k prodeji vůbec stavějí zády, protože proč prodávat slepici snášející zlatá vejce. Podobně by stát nejspíše narazil při snaze odkoupit zpět i Transgas, ale existují zde příklady ze světa, jak soukromníky k prodeji dotlačit. Je možno nabídnout jim odhadní hodnotu, a když na ní vlastník nereflektuje, tak na jeho byznys uvalit poněkud nestandartní zdanění. Sobotkova vláda již koketuje se sektorovými daněmi, takže toto by byla jen taková jedna z jejich variant. Sociální demokracie se zatím otázkám nacionalizace majetku soukromých společností vyhýbá. Je ovšem záhadou proč tato téma nezvedla KSČM, pro kterou se toto téma přímo nabízí. Zřejmě to bude tím, že má strach, aby ji tzv. demokratické strany a novináři neobvinily z návratu ke starým praktikám, ale je potřeba si uvědomit, že doba se však změnila a obavy z masového znárodňování jistě nehrozí. Bylo by ovšem navýsost přínosné, aby stát a obce získaly do svých rukou statky, které slouží veřejnosti a státu. Když se vrátím k diskusi, o niž píši na počátku článku, tak mým jasným názorem je, že voda by měla patřit všem a plně podporuji politiky, kteří usilují o její návrat pod kontrolu měst a obcí. Cesta to nebude lehká, ale dosáhnout cíle není nemožné.