Kdo vlastně jsou ti populisté

V posledních letech se v mediálním i veřejném prostoru stále více skloňuje pojem populismus, který si oblíbili jak novináři, tak i politici, kteří ho používají k dehonestaci svých politických soupeřů, např. pana Konvičky.

V našich končinách je tento pojem brán jako čistě hanlivý, ale ve skutečnosti je tato nálepka jen někdy zneužívána k označení oprávněné kritiky a spravedlivých politických, či sociálních požadavků. Vraťme se však k definici populismu. Populismem se rozumí politická strategie, skrze niž personalističtí vůdci usilují vykonávat vládní moc na přímé, neinstitucionalizované podpoře neorganizovaných následovníků (mas). U některých populistických subjektů může dojít k jejich institucionalizaci, kdy se tyto mohou přetvořit v oficiální politickou stranu vedenou jedním, nebo úzkou skupinou vůdců. Zjednodušeně řečeno, populista, či populisté slibují ochranu obyčejných lidí před zvůlí etablovaných institucí a politických stran. Jako znaky populistické politiky můžeme uvést mobilizaci mas, charisma vůdce a slib lidem, že bude změněno stávající status quo.

Jako ukázkový příklad populismu, který vynesl svého vůdce do nejvyšších pater naší politiky, se jeví založení hnutí ANO pod vedením současného ministra financí Babiše. Tento miliardář, po totální diskreditaci pravice, správně vycítil, že se v politickém spektru objevuje široké pásmo, které není nikým obsazené. Nesoustředil se ovšem jen na pravostředové voliče, ale zacílil i na ty z levé strany politického spektra. Pomocí svých médií a reklamy mobilizoval masy proti zkorumpovanému systému stávajících stran, a tato taktika mu vynesla masivní podporu voličů jak ve volbách parlamentních, tak ve volbách obecních. Jeho hnutí nemá žádné ideologické zakotvení a pán Babiš se chápe témat ad hoc, podle nálad ve společnosti, což je vidět i v jeho národoveckém prozření, kdy si začal přihřívat polívčičku na odporu k současné migrantské vlně. Je otázkou, zda panu Babišovi jde skutečně o provázání politické a ekonomické moci, jak tvrdí jeho odpůrci, nebo či jde opravdu jen o nezištnou snahu pozvednout naší republiku, jak tvrdí on. Podle současných preferencí jeho hnutí lze odhadovat, že po příštích sněmovních volbách bude moci prokázat, které z obou tvrzení je relevantní.

Současná uprchlická vlna vyvolává negativní reakce velké části obyvatel naší republiky, čehož se chopily některé subjekty naší politické scény, které se pomalu ocitaly na smetišti dějin, ale i subjekty nové, mezi nimiž hraje prim Blok proti islámu pod vedením Martina Konvičky. Prostředky, kterými toto hnutí mobilizuje masy, jsou zejména demonstrace a sociální sítě. Jakožto nátlakové hnutí lze tento subjekt, ač to někoho irituje, v podstatě akceptovat, ale tím, že se hnutí chystá nasadit své kandidáty do voleb, se situace zásadně mění. Program tohoto hnutí je zřejmý z jeho názvu, ale problémem je v tom, že pro politický subjekt, který má potencionálně zasahovat do řízení krajů, či státu je toto vymezení neskutečně úzké. Dnes lze těžko posoudit, zda vedení hnutí, jde opravdu o obranu evropských hodnot, nebo se někteří vůdcové jen snaží využít situace a dostat se na teplá místečka. Když se však podíváme na některá jména, která jsou s hnutím spojována, mám obavu, že jde spíše o možnost číslo dvě.

Zatím jsem zde psal o klasickém populismu, ale politika některých našich politických subjektů vykazuje i znaky neopopulismu. Tento je spjat s politikou neoliberalismu, a jak je zřejmé, uchylují se k němu zejména pravicoví politici, či strany. Měl-li klasický populistický subjekt chránit před starými, zkorumpovanými stranami a institucemi společnost, tak neopopulisté slibují ochranu jedince. Klasickým příkladem takové politiky je nynější snaha TOP 09 a ODS mobilizovat živnostníky proti novým zákonům, které mají přinést zlepšení výběru daní. Jestli byla jejich taktika úspěšná, se dozvíme z volebních výsledků, ale již dnes je zřejmé, že úspěšné obstrukce pravice v parlamentu odhalily slabost naší demokracie, protože není možné, aby v normální demokratické společnosti menšina blokovala zájmy většiny. Jak již jsem uvedl na počátku svého článku, nemusí být vždy populistická politika katastrofou, ale může mít i pozitivní výsledky čehož důkazem může být např. pozvednutí indigéního obyvatelstva v Bolívii pod vedením Eva Moralese. Tyto případy nejsou ovšem příliš časté a praxe ukázala, že subjekty bez pevného ideologického zakotvení a programu, který řeší širší spektrum problémů, nemají schopnost převzít dlouhodobě vládní odpovědnost.