Jak to vlastě bylo s tím cestováním za socialismu?

ČSÚ nedávno publikoval zajímavá data týkající se cestování za socialismu, která poněkud boří mýtus jenž dnes šíří radikální odpůrci minulého režimu.

Jak všichni pamětníci vědí, tak cestovat za minulého režimu do zahraničí bylo poměrně složité, a co se týče cest na západ od našich hranic, tak to byl opravdu „oříšek“. Vyřídit si pas, výjezdní doložku a devízový příslib, bylo pro individuálního cestovatele martýrium začínající získáním doporučení od zaměstnavatele a pokračujícím schvalováním na různých úřadech, které mohly žádost, bez zdůvodnění, kdykoliv zamítnout. Jednodušší to bylo při cestování s CK, či s podnikovým zájezdem, kde vyřízení bylo nepoměrně snazší. V současné době je ovšem často šířen mýtus o tom, že na „západ“ se prakticky nebylo možno dostat a tuto exklusivní možnost měli jen prověření členové komunistické strany. Bylo, ale tomu opravdu tak?

Možnost cestovat do zahraničí nebyla ve všech etapách vývoje minulého režimu stejná a v podstatě kopírovala politické fáze, ve kterých se režim nacházel. Po tuhých padesátých letech přišlo uvolnění let šedesátých, kdy se cestování, i na „západ“, stalo velmi rozšířené. Ne náhodou se dnes v životopisech mnoha polistopadových politiků, umělců, či jiných významných osobností setkáme se zmínkou o jejich studiích na zahraničních univerzitách, nebo poznávání světa během prázdninových pobytů, či  dovolených. S nástupem normalizace sice došlo k přitahování šroubů, ale ani v této době nebyly cesty na „západ“ až tak nemožné, což mohu doložit na případu mého strýce, řadového horníka, bezpartijního, který se v této době zúčastnil výměnného odborářského pobytu ve Skotsku. S nástupem osmdesátých let se stav v oblasti výjezdu do kapitalistické ciziny opět začal uvolňovat, což se odráží i v některých polistopadových televizních seriálech. Např. v seriálu – Vyprávěj, cestuje hlavní hrdinka Eva do Vídně, či v seriálu - Konec velkých prázdnin hrdinové do emigrace většinou odcházejí při cestě přes Rakousko, či do Rakouska, což poukazuje na fakt, že pokusy o emigraci přes zelenou hranici byly spíše ojedinělé. Pokud ovšem někdo nevěří současné tvorbě ČT, tak si může dohledat data, které poskytl ČSÚ, tedy úřad, který je snad dostatečně důvěryhodný.

Co tedy ČSÚ publikoval? Např. to, že v roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 milionu občanů, z nichž 687 tisíc mohlo navštívit nesocialistické státy. Hlavní proud turistů zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tisíc z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne. Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo Rakousko, kde dovolenou trávilo 59 tisíc turistů z ČSSR o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (26 tisíc na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (19 tisíc na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (25 tisíc na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne). Čechoslováci vyráželi těsně před pádem komunistického režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států. Celkem jich tam dovolenou strávilo sedm tisíc. Průměrná délka pobytu byla impozantní, protože dosáhla 55,4 dne! Poměrně sporadické výjezdy do kapitalistické ciziny předčily milionové počty cest Čechoslováků na dovolenou do socialistických zemí. Do východního Německa odjelo na rekreaci 2,4 milionu osob, do Maďarska 1,8 milionu, do Polska 772 tisíc, do SSSR 252 tisíc a do i dnes oblíbené Jugoslávie 326 tisíc turistů.

Přiznejme si, že proti dnešním číslům se jedná opravdu o zlomek cestovatelů, ale v těchto číslech nejsou započteny, výše zmiňované, oblíbené podnikové zájezdy často maskované např. návštěvou veletrhů, a srovnání také skresluje fakt, že dnes někteří naši movitější občané cestují do zahraničí na dovolenou i několikrát ročně. Je také pravdou, že větší možnost vycestovat měl asi obyčejný dělník, než např. vědec, či lékař, jehož případná emigrace by režim více tížila. To, že minulý režim nezvolil mírnější omezení cestování, jako např. Jugoslávie, bylo samozřejmě jeho velkou chybou, ale jak je vidět z výše uvedeného, tak také nelze mluvit o úplném uzavření hranic, jak se dnes občas také šířeno. Náhražkou nemožnosti cestování do kapitalistické ciziny pak většinou byly, kromě cest do socialistických států, dotované rekreace ROH, kde se dala dovolená strávit opravdu za pár korun, což by i dnes, pro mnohé, méně majetné občany, byla asi lákavá alternativa k cestě do ciziny, ale doba Anděla na horách již skončila a tak pokud tedy na to nemáš, tak holt musíš sedět doma. To už je ale poněkud jiný příběh.

Zdroj: https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/cestovani-pred-sametovou-revoluci