Jak agent Zifčák klopýtl a „socík“ šel do kytek

Jsou události, které jako magnet přitahují tvůrce konspiračních teorií a které nelze, ani po letech pečlivého zkoumání, přesně zrekonstruovat.

Podobným případem je i kauza, jenž byla opět medializována v pondělním pořadu Reportéři ČT, tedy kauza studenta Šmída alias agenta STB Růžičky, kterým byl, abychom v tom měli trochu jasno, ve skutečnosti agent STB Zifčák. Jehož údajná smrt na Národní třídě, při zásahu proti demonstrantům 17. 11. 1989, významně přispěla k tehdejší akceleraci protirežimních nálad. Po odhalení pravé totožnosti, západními médii, oplakávaného bojovníka za svobodu se objevila logicky znějící teorie, že představení s mrtvým studentem režírovala STB na pokyn části vedení komunistické strany, které pomocí této provokace chtělo zdiskreditovat konzervativce v čele vládnoucích struktur. Vyšetřování událostí zásahu na Národní třídě se táhlo dlouhá léta, ale o roli agenta Zifčáka se na veřejnost dostávaly pouze nejasné informace, což jen mnohé utvrzovalo, že platí výše uvedené.

Pondělní pořad Reportéři ČT přinesl ovšem na kauzu nový pohled, když zveřejnil rozhovor s dnes již zesnulým soudcem Jiřím Bernátem, který se vyšetřováním kauzy zabýval. Podle Bernáta bylo původním závěrem vyšetřování konstatování, že Zifčák, pohybující se v čele demonstrace, náhodně klopýtl, udeřil se do hlavy a upadl do bezvědomí. On že má ovšem za to, že dostal do hlavy ránu pendrekem, načež následovalo bezvědomí. Výsledkem obou situací je ovšem poněkud úsměvná představa, že k pádu minulého režimu významně přispělo klopýtnutí agenta státní policie, či přílišná horlivost zasahujícího příslušníka SNB, který pendrekem přetáhl svého kolegu.

Nedá mi to, a pokusím se tedy trochu zrekonstruovat situaci z doby, kdy „štvavé vysílače“ chrlily informaci o mrtvém studentovi do éteru a nejvyšší složky naší bezpečnosti zachvátila panika. Scéna by vypadala asi takto. U masivního stolu sedí generál Lorenc, o kterého se právě pokouší infarkt, když jeho pochopové přivádějí zkroušeného agenta Zifčáka, který se právě probral z mdlob. Generál Lorenc: Zifčák ty ko…, čo si to na té Národní robil, západní imperialisti nás vláčejí bahnem a já nevím jak z toho. Zatvoril bych ťa do Sabinova až by si zčernal, ale už je to stejně v ri… Agent Zifčák těžce hledá slova na svou obhajobu, až si pomůže replikou, jakoby vypůjčenou ze série o Sedmé rotě: šéfe, když já jsem uklouzl. Generál Lorenc jen zalomí rukama a zamumlá: chu… taký, a jde si balit kufry. Tady má variace na téma teorie Bernát končí, a pokračujeme ve vážném duchu.

Po změně režimu se mnozí badatelé, státní instituce, novináři i amatérští šťourové pustili do přezkoumávání rozporuplných kauz, které se odehrály v socialistickém Československu. Vznikaly teorie od těch poměrně logických až po ty spíše fantasmagorické, ale objektivních a relevantních výsledků jsme se většinou nedočkali.  V rámci vytváření nových mýtů nám současný režim předkládá obraz, který boří obraz vytvářený minulým režimem, ovšem argumenty, kterými svůj pohled na historické události podporuje, jsou často jednostranné a nejednoznačné. Objektivní vysvětlení mnoha kauz viz 17. Listopad, Masaryk atd., které se odehrály za „socíku“ se tedy asi v brzké době nedočkáme, a budeme si muset zřejmě počkat až na otevření ruských archivů, kde se nejspíše dají najít odpovědi na mnoho otázek, které si klademe. Kdy to ovšem bude je ve hvězdách.