Donald Trump jako nový Ronald Reagan

Nedávné setkání britské premiérky Mayové a amerického prezidenta Trumpa přirovnávají mnozí komentátoři k restartu politiky, kterou v 80. letech minulého století spoluvytvářeli Ronald Reagan a Margaret Thatcherová.

Má však toto připodobnění nějaké reálné základy, nebo se jen jedná o zbožné přání konzervativních nostalgiků toužících po návratu k době, kdy konzervativní pravice na domácí půdě drtila odbory a prosazovala striktní neoliberalismus. Kdy na půdě mezinárodní se jí podařilo „uzbrojit“ Sovětský svaz a vyhrát Studenou válku. Doba se však změnila, kapitalismus se rozšířil i do bývalých zemí „říše sovětů“ a „rudé“ Číny a hrozbou pro Spojené státy již není komunismus, ale islámský terorismus a růst ekonomické a vojenské moci asijského hegemona – Číny, což si uvědomoval i bývalý americký prezident Obama, jenž oblast Tichomoří označil za prioritní oblast amerických strategických zájmů. Nový americký prezident ve svých předvolebních slibech deklaroval svou snahu učinit Ameriku opět velkou, ale na rozdíl od Reagana mu zřejmě nejde ani tak o světovou expanzi, ale spíše o urovnání poměru v samotných Spojených státech, zejména co se týče zlepšení ekonomické situace obyvatel této země. V rámci této politiky chce omezit příliv levné pracovní síly ze zemí Latinské Ameriky a zamezit přesouvání výroby amerických firem do zahraničí. Je otázkou, jak se tato politika bude zamlouvat nadnárodním společnostem, ale těm Trump připravuje kompenzaci v rámci snižování daní, která je nejspíš uklidní.

V zahraniční politice se Trump pravděpodobně inspiroval Huntingtonovým dílem Střet civilizací, když odmítl koncepci světového universalismu a počítá spíše s multipolárním uspořádáním, který se bude blížit vizím ve výše uvedené knize. Již v roce 1996 Huntington předpověděl, že hlavním globálním soupeřem USA, potažmo Západu, se stane Čína, kde se vytváří nový, svébytný socio-ekonomický model kombinující prvky soukromého podnikání a autoritativního politického režimu. Huntington uvádí, že aby západ mohl s tímto obrem soupeřit, tak musí uzavřít spojenectví s latinskoamerickou civilizací, Indií a Ruskem. Z Trumpových předvolebních i povolebních prohlášení a posledních skutků můžeme vyčíst, že americký prezident se cesty, nastíněné Huntingtonem, drží a to i přes kritiku z domácích i zahraničních kruhů. Hádankou je, jak se budou vyvíjet vztahy s Evropou, zda tato bude mluvit jedním hlasem, nebo se Trumpovi podaří dotlačit hlavní evropské země k separátnímu jednání, což by bylo pro Spojené státy zřejmě výhodnější. Tomuto scénáři odpovídá podpora žhavé kandidátky na francouzskou prezidentku Marine Le Pen a dalších politických sil, které se staví proti evropské integraci. Zde vidíme poměrně významný rozdíl mezi dobou, kdy politiku tvořil Reagan a dobou dnešní.  Reagan v Evropě spolupracoval s politiky tradičních stran, zejména socialisty a křesťanskými demokraty, kdežto Trump se často obrací na strany, které ještě nedávno byly označovány za ultrapravicové a jako takové byly většinou ostrakizovány.

Srovnávat Reagana a Trumpa v dnešní době je asi poněkud předčasné, ale již dnes můžeme říci, že se jedná o výrazné osobnosti s velkými vizemi. U Trampa však ještě nevíme, jak dalece se mu tyto vize podaří naplnit a zda zůstane jen u populistických slibů, jak slyšíme od jeho kritiků. Doba, kdy oba prezidenti svůj úřad zastávali je diametrálně odlišná, ale výzvy, k nimž se Reagan musel a Trump musí postavit, byly a jsou obrovské. Někdo namítne, že určovat světové dění v době Studené války bylo nesrovnatelně obtížnější, ale musíme si uvědomit, že ani dnešní svět není zcela bezpečný a že západní státy čelí mnoha ekonomickým i jiným problémům. Trump razí politiku „Amerika na prvním místě“ což znamená, že si Spojené státy budou striktně bránit své ekonomické zájmy a nebudou ochotni příliš investovat do vojenských dobrodružství ve světě, jak to činily poslední americké vlády. Evropa si tedy musí ujasnit, jakou koncepci své obrany bude preferovat, zda jednat o vytvoření evropské armády, či se nadále spoléhat na pakt NATO. Důležité také bude, zda si EU udrží svou jednotu, či bude docházet k její demontáži, což sníží její, již tak pochybnou mocenskou váhu, která ve srovnání s USA, Ruskem a Čínou navíc neustále klesá. Jaké bude vládnutí nového amerického prezidenta a jaká bude role USA na mezinárodní scéně v budoucích letech, ještě nevíme. Co však vidíme již nyní je to, že určitě nebude nouze o překvapení a neobvyklé politické postupy na které jsme nebyli z minulosti zvyklí. O tom, jestli tato politika bude úspěšná, se rozhodne až v následujících letech. No necháme se překvapit.