Další selhání české diplomacie

Za vnitřní záležitost Ukrajiny považuje české ministerstvo zahraničí novelizaci ukrajinského zákona o statusu válečných veteránů a garanci jejich sociální ochrany.

Tento zákon přiznává status veteránů příslušníkům Ukrajinské povstalecké armády a Organizaci ukrajinských nacionalistů tzv. banderovců. Tito veteráni přitom spolupracovali s nacisty na holokaustu a podíleli se na etnických čistkách, kterým padlo za oběť 80 – 130 tisíc Poláků a další tisíce Židů, Rusů a také Čechů. Současný ukrajinský prezident Porošenko označil bojovníky UPA a OPA za příklad hrdinství a vlastenectví, ale přitom zapomněl dodat, že tito „hrdinové“ brutálně mučili a zabíjeli i ženy a děti, včetně kojenců. Brutalita těchto hrdinů překvapovala i Němce a dá se srovnat snad jen s řáděním chorvatských „Ustašovců“. Poláci považují tzv. Volyňský masakr za genocidu a heroizace „banderovců“ se stává velkou brzdou vzájemnému porozumění mezi oběma národy, které dnes vidí úhlavního nepřítele v Rusku.

Mlčení české diplomacie je naopak velmi podivné v kontextu toho, že obětí těchto „hrdinů“ byli nejen potomci českých osadníků na Volyni, ale že tito vraždili, po oficiálním ukončení WW2, i v tehdejším Československu, mimo jiné i Židy, kterým se podařilo přežít holokaust. Opět se tak ukazuje, že česká diplomacie je tak „korektní“ až se stává směšnou. Chápu, že asi od ní nelze očekávat omezení diplomatických styků s Ukrajinou, či nějaké ekonomické sankce, ale alespoň na nějakou protestní nótu se ministerstvo zahraničí snad mohlo zmoci.  Opět se ukazuje, že platí starý výrok amerického prezidenta T. Roosevelta, který lze parafrázovat, že i když jsou to čubčí synové, tak jsou to naši čubčí synové a nelze je tedy kritizovat. I když to asi mnoho zdejších rusofobů nepochopí, tak takové přivírání očí nevede ani k rozvoji demokracie na Ukrajině, ani k růstu důvěryhodnosti Západu, jež si často protiřečí a vede politiku dvojího metru.