České oběti boje za záchranu klimatu

Evropa pod vedením novodobé Johanky z Arku vyrazila do boje se skleníkovými plyny, který se však neobejde bez obětí.

Boj za snižování emisí skleníkových plynů je jistě záslužný, ale ne vždy je správné držet se hesla – když se kácí les, tak nutně musí létat třísky. O vlivu vypouštění skleníkových plynů do ovzduší se diskutuje již dlouho, a již dlouho se snaží většina vyspělých zemí domluvit, jak tento celosvětový problém řešit. Když tedy na půdě OSN dostala slovo současná ikona tohoto boje – náctiletá Švédka Greta Thunbergová, která s rozechvělým hlasem a planoucími očima vyzývala světové politiky k drastickému snížení produkce těchto plynů a omezení jejich vypouštění do ovzduší neříkala nic nového, jen se snažila akcelerovat vývoj, který probíhá již řadu let. Snižuje se spotřeba paliva u aut i letadel, energie z uhlí je nahrazována energií z obnovitelných zdrojů a dokonce již lze údajně vyrobit i hovězí maso srovnatelné s tím, od skutečného býka. Soustřeďme se však na naší zemi, kde již došlo k přijetí mnohých opatření k ochraně klimatu, a další se chystají. Jak již jsem napsal výše, nic proti omezování produkce a vypouštění skleníkových plynů, ale otázkou zůstává, zda jsou všechny nástroje boje za záchranu klimatu přínosné, a zda náklady na tento boj nepocítí nejvíce méně majetné vrstvy obyvatel.

Začít můžeme u solárních elektráren, které patří mezi obnovitelné zdroje energie a jejichž výstavba nám měla pomoci vymanit se závislosti na výrobě energie z uhlí. Nechci se zabývat politickým pozadím vzniku solárního boomu, kdy poslanci nekompetentně, či dokonce cíleně nastavili systém tak, že tzv. solární baroni mají nevídané zisky z toho, že stát i občané štědře dotují energii vyráběnou v jejich solárních parcích. Dotace se pohybují v desítkách miliard ročně a občané k tomu přispívají v řádech stokorun, či tisíci korun, podle spotřeby jejich domácností. Někteří si řeknou, „no co stalo se, platit musíme všichni“. Je ovšem rozdíl, pokud musí z peněženky vytáhnout nějakou tisícikorunu důchodce s podprůměrným důchodem, nebo ten kdo bere nadprůměrný plat. Toto je exemplární případ toho, jak lze zneužít snahu o ochranu klimatu, avšak není bohužel ojedinělý.

Snaha omezit emise CO2 produkovanými spalovacími motory aut vede ke snaze masivně je nahradit auty s hybridním, nebo elektrickým pohonem. Slabinou tohoto projektu jsou především drahé baterie s omezenou životností, což pravděpodobně povede v budoucnu ke zhroucení trhu s ojetými auty, protože kdo by si kupoval sice zánovní vůz, ale přitom by musel investovat statisíce do nové baterie. Méně majetné vrstvy se tedy budou muset asi spolehnout na veřejnou dopravu, nebo stále užívat auta se spalovacími motory, která ovšem budou daňově i jinak znevýhodňována[1]. Jak vyplývá z některých prohlášení politiků, tak „třída“ těch méně úspěšných bude mít v brzké době i omezený přístup k letecké dopravě, protože snaha o omezení tohoto způsobu cestování má jít cestou uvalení ekologické daně na tento způsob dopravy. Lze jen doufat, že se to nebude řešit paušálem, jako u dálničních známek, ale sazbou za kilometr letu, protože první způsob by prakticky omezoval svobodu pohybu méně majetných vrstev.

Omezování produkce a vypouštění skleníkových plynů, které mají dopady na změnu klimatu, je jistě třeba podporovat, ale mělo by se to dít uvážlivě a efektivně, abychom se vyhnuli excesům jako s předraženou solární energií, či neinvestovali do něčeho, co se v budoucnu ukáže jako slepá ulička, viz elektro-automobily, pokud se nepodaří vyvinout levné baterie s dlouhou životností. Současná hysterie rozpoutaná, pravděpodobně zmanipulovanou, švédskou aktivistkou, věci příliš nepomůže a dopady různých, finančně náročných experimentů, dopadnou zřejmě zejména na ty, kteří na tom nejsou zrovna finančně nejlépe. Čas sice kvapí, ale je stále lepší postupovat s rozvahou, než podnikat výlety do slepých uliček a pak se vracet. Jak je ovšem vidět, emoce opět vítězí nad racionalitou a servilní snaha některých politiků zalíbit se voličům nám sice možná přinese pokrok, ovšem pokrok draze zaplacený. Lze jen doufat, že světová veřejnost se nestála obětí obrovské manipulace a ochrana klimatu není jen skvělým marketingovým nástrojem nadnárodních korporací, které skrze něj vytahují obrovské finanční prostředky z rozpočtů států i z kapes obyčejných občanů. Možná to trochu zavání fantasmagorií, ale červík pochybnosti ve mně nějak hlodá.

[1] Již dnes je autům, které překračují limity zakazován vjezd do center některých měst.