Antikomunisté vyskakují, protože komunisté se ozvali proti usnesení EP (polemika)

VIP bloger pán Vodvářka je zděšen tím, že KSČM nesdílí názor Evropského parlamentu na to, kdo je hlavním viníkem rozpoutání druhé světové války.

Není to poprvé co se některý z těch pravých „demokratů“ pasuje do role vykladače té jediné pravdy, kteří upírají právo na alternativní názory komukoliv, kdo nesdílí jejich vidění světa a přitom nevidí, že tento jejich „bolševický“ postoj je vlastně jen zrcadlovým obrazem toho, co ve svých článcích tak rádi kritizují.

Pán Vodvářka, mimo obvyklé antikomunistické omáčky, uvádí ve svém historickém exkursu řadu fakt, se kterými se nedá polemizovat, ale jak je u podobných článků zvykem, tak absolutně přehlíží kontext doby, příčiny a souvislosti, které k těmto historickým událostem vedly. Tak jako „Vítězný“ únor a uchopení moci KSČ nespadlo z nebe, ale bylo následkem rozčarování značného množství obyvatel Československa ze zrady západních mocností v Mnichově a selháním kapitalismu v dobách Velké hospodářské krize, tak nespadl z nebe Pakt Ribbentrop – Molotov a události, které pak následovaly.

Po první světové válce a vítězství bolševiků v občanské válce v Rusku se Německo a nově vzniklý Sovětský svaz ocitli v izolaci, což v důsledku vedlo k jejich pragmatickému sblížení, protože SSSR měl suroviny, které Německo potřebovalo a Německo zase technologie, které potřeboval Sovětský svaz. Po nástupu Hitlera se spolupráce prohloubila i ve vojenské oblasti, protože SSSR poskytoval Němcům možnost na jeho území vyvíjet a testovat zbraně, které Němci měli zakázané, podle Versailleské smlouvy, vlastnit. Nemělo to nic společného s ideologií ani povahou režimů, byl to jen výraz čirého pragmatismu. Před izolací Sovětského svazu varoval v britské sněmovně již v roce 1919 John Ward, který řekl: …Sovětová vláda dávno hledala spolupráci s Dohodou, už před Litevským Brestem, my ji však vháníme do situace, kde bude odkázána na rychlou spolupráci Německa. Technické schopnosti Němců mohly by se při využívání bohatých přírodních zdrojů Ruska velmi uplatnit. ….Dejme pozor, abychom si svou politikou v Rusku sami nezplodili nové nebezpečí osou Berlín, Moskva Vladivostok.

Sovětský svaz měl o spolupráci se západem zájem a to i přesto, že jeho cílem byla změna tamějších režimů v režimy „ socialistické“. V roce 1935 souhlasil Sovětský svaz s francouzskou iniciativou uzavřít smlouvu o garanci neměnnosti německé východní hranice tzv. Východní Locarno. Tuto smlouvu však odmítlo Německo a Polsko, čímž mimo jiné výrazně napomohlo snahám Německa o rozbití Československa. Po Mnichovské dohodě si Sověti jasně uvědomili, že spoléhat se na západ je velmi ošidné a jelikož rozhovory s Brity v roce 1939 pro ně nepřinesly nic hmatatelného, kývli na nabídku Německa, která jim měla garantovat alespoň dočasný mír a jako bonus území, která Rusko ztratilo po první světové válce a v důsledku tzv. Rižského míru, kdy Poláci na základě svých vojenských úspěchů v Rusko – polské válce z počátku dvacátých let bylo nuceno Polsku přiznat část Ukrajiny a Běloruska nacházející se asi dvě stě kilometrů hluboko od tzv. Curzonovy linie, která určovala východní hranici Polska. Sovětský svaz na základě tajného dodatku ke smlouvě Ribbentrop – Molotov tedy obsadil území, které bylo součástí ruského carského impéria, tedy s výjimkou Finska, což je možno brát jako výraz sovětského imperialismu, ale pokud nejsme pokrytci tak si musíme přiznat, že to bylo v podstatě nic proti imperialismu britskému a francouzskému, protože tyto státy v této době ovládaly snad polovinu světa.

Pakt Ribbentrov – Molotov jistě nelze brát jako vzorovou ukázku toho, jak by měly fungovat mezinárodní vztahy, ale z hlediska konceptu tzv. Realismu, který je dodnes nejužívanějším konceptem v mezinárodních vztazích byl naprosto v pořádku, protože Sovětský svaz prosadil svůj vlastní zájem, i když z dlouhodobého hlediska na spolupráci s Hitlerem nakonec prodělal. Není možné omlouvat zločiny stalinismu, mezi něž patří i Katyňský masakr zmiňovaný panem Vodvářkou, ale není také možné označovat SSSR za iniciátora rozpoutání WW2. Bylo to Německo, které hledalo svůj nový životní prostor, kde měla vládnout nadřazená německá rasa, kde některá etnika měla být vyhlazena a ta šťastnější zotročena. Můj článek není omluvou Stalinovy politiky, ale musím se podobně jako vedení KSČM ozvat proti překrucování dějin ať již částí Evropského parlamentu, či článkem pana Vodvářky.