Vztahy, zejména mezi mužem a ženou, jsou nevyčerpatelnou studnicí témat. Snad nad ničím člověk netráví tolik času, jako nad přemýšlením o druhém pohlaví a jinými věcmi, s tímto spojenými. Mobilní operátoři vydělávají jmění na provolaných minutách, které kamarádky stráví rozebíráním současné domácí situace, básníci a dramatici z mezilidských vztahů čerpají inspiraci napříč staletími a psychistrie se plní pacienty se zlomeným srdcem. Všichni v tom lítáme a všichni to potřebujeme.
Poslední dobou se dostávají do popředí tzv. ,,singles". Termín označuje skupinu lidí, svobodných, nezadaných a nespoutaných, prostě ,,free".To, čemu naše babičky říkávaly ,,na ocet" je dnes vcelku lukrativní nálepka.
,,Máš někoho?"
,,Ne, jsem single. Nikoho nehledám a nechci se vázat. Mám spoustu kamarádu, koníčků a především svou kariéru."
Nedosažitelní a nespoutaní, úspěšní, ničím neomezení.
Co vede lidi k tomu, že si ve stavu svobodném a nezadaném tak libují? Každý je nerad sám, resp. osamělý. Za tímto faktem můžeme najít řadu příčin. Tak především je to současné tempo světa, které příliš nepřeje poklidným rodinným atmosférám a podporuje ambicioznost žen, kterým se otevírají obzory neslýchané šíře. Můžeme mít děti a rodinu a starat se o domácnost ale také se naplno věnovat kariéře, kandidovat do poarlamanetu, zachraňovat velryby, cestovat kolem světa, studovat třeba dvě školy najednou a stýkat se s kým a kdy budeme chtít....
Pak je tu také všeobecně klesající chuť přijímat odpovvědnost a tvořit závazky. Je to příliš svazující. Sobectví je přirozená lidská vlastnost ale pokud se dostane do popředí a člověk si zvykne na to, že se nemusí s nikým dohadovat a ustupovat ale prostě si udělá to, co teď a tady chce, těžko se mu pak žiije v dlouhodobém vztahu, kde po pár měsících zamilovatnosti prostě přijde čas, kdy je potřeba domluvit se na plánu na víkkend či na bydlení nebo jiných věcěch a naše názory se rozejdou. Pokud každý půjdmeme splepě za svým a neustoupíme v ničem, je tu rozchod, chvíle pro singles stav a opětovné krásné zamilování...a tak pořád dokola.
Nedávno jsem si všimla jedné zajímavé věci. Spousta mých kamarádek (shodou okolností těch, co ve vztazích neustále naráží a jak se říká ,,mají smůlu na chlapy") si tvrdohlavě stojí za svým a neustoupí ani o píď ale ne z důvodu, že by jim na dané věci tak moc záleželo ale už z principu, že si chtějí prosadit svou.
Mně se osvědčil jednoduchý způsob. Vždy si nejprve položím otázku: Skutečně mi na tom tak záleží? Je pro mě víkendový výlet do technického muzea vážně takový problém? Opravdu si chci prosadit svou a vymalovat ještě letos? Nebo to počká až na příští rok?
Možná, stejně jako já, dospějete k závěru, že polovinu konfrontací lze ušetřit jedinou myšlenkou- skutečně to chci nebo je mi to vlastně jedno ale pouze chci prosadit svůj názor?
Pak si totiž užijete jak výlet do technického muzea (přestože nemáte páru ani o tom, jak funguje žehlička), tak v klidu vymalujete na přesrok a až vám skutečně o něco půjde a opravdu vám na tom bude záležet, vaše prosazování bude mít větší váhu. Když se totiž nebudete pouštět do sporu a oponentury pokaždé a přijde chvíle, kdy skutečně budete chtít jít do kina na ten jeden konkrétní film, tak pak věta: ,,Já bych ale oravdu chtěla..." nabyde větší váhy a tudíž i větší nadějě na úspěch.
A proto- být singles možná není tak špatné (když je vám dvacet) ale čím dřív se naučíme vycházet s těmi vetřelci z Marsu (a oni s námi) a nebudme hned od každého problému utíkat ke kamarádce nebo mamince a stěžovat si a to, jak jsou ti chlapi hrozní, budeme ve finále určitě spokojenější a vyrovnanější, než kamarádka, která mi v rámci jedné hodiny posezení nad kávou třikrát křečovitě zopakjuje, jak je šťastná a že si může dělat co chce.
No to já vlastně taky...o víkendu jdmeme s manželem do kina na báječný film :)
