Nedávno mě při jedné pěší túrce Vysočinou napadlo, jak je ta příroda úžasně fotogenická. Nezáleží na tom, které roční období máme nebo co právě kvete, tahle dáma vypadá dobře, i když je unavená a má kruhy pod očima. Něco takového musíte mít od narození. Je to dar a příroda ho dostala do vínku vrchovatou měrou. I lidé se v zásadě dělí na ty, kteří se rádi a neradi fotí. Někteří vám samozřejmě řeknou, že je jim to jedno, ale nevěřte. Falešná skromnost bývá tou nejvěrohodnější lží.
Někteří z nás jsou se zrcadlem zadobře a rádi se před ním natřásají a kokší, ve vší úctě. Kdo by taky nechtěl vypadat co nejlépe, že... Před zrcadlem, před objektivem, před kamerou... v očích ostatních i svých vlastních. Když ale nejste od přírody fotogeničtí, radši moc před zrcadlo nelezte a před zrcadlovku jakbysmet. Já bych mohla vyprávět... Když se vidím na nějaké skupinové fotce, na srazu se spolužáky, na výletě s kamarády, prostě kdekoliv, kde jsem nečekaně zachycena a zvěčněna, vždycky se hrozně divím, kdo to je. Že bych opravdu vypadala tak hrozně, se mi nezdá, ovšem fotka je pádný a nezpochybnitelný důkazní materiál. Vůbec nejhorší jsou aranžované snímky typu "řekněte sýr". Tam se člověk snaží tvářit přirozeně, což u nás nefotogenických vypadá, jako bychom měli akutní zácpu nebo vyražený dech. Nejčastěji obojí.
Od prvního dne na tomhle světě mi bylo jasné, že před objektivem nezaboduju. Ani v době, kdy jsem byla holka jak lusk, to optika nechtěla uznat, (dnes už bych jí to nezazlívala). Co mi tedy zbylo jiného než otočit zrcadlo ke zdi a postavit se raději "za" objektiv. Nakonec je celá řada věcí, které zasluhují stát "před", co na tom, že k nim nepatřím. Vždycky se dá roztrubovat, že krása je ukryta jedině v duši a že na obalu vlastně nezáleží, a ještě přitom budete za toho moudřejšího, uvědomělejšího, hlubokomyslnějšího a empatičtějšího než většina načančaných blondýn a brunetek s nohama do nebe. A odbarvených zrzek. (Přirozené zrzky jsou v pořádku).
Uznejte sami, že fotogenickým jedincům to často sedne na mozek a opomenou rozvíjet své duchovno, což mívá katastrofální následky jak pro ně samotné, tak pro společnost, která zahlcena bulvárními médii upadá a hloupne. Ti přirození pak začínají napodobovat různé kreatury (říká se tomu móda), zatímco nefalšovaná přírodní krása zůstává opomíjena a chodí žebrotou. Z takové situace tyjí pouze plastičtí chirurgové, a i to jen ti šikovnější, kteří nemusí čelit soudnímu stíhání.
Pomalu se vracím na začátek, k původní myšlence svého článku, protože i příroda často zůstává opomíjena a nedoceněna. V dnešní moderní době už je nejspíš toho, co nám může nabídnout, málo. Snažíme se ji zušlechtit a přizpůsobit, přistřihnout jí drápky a z divoké krásy udělat afektovanou umělinu, která bude vypadat sice úpravně a dekorativně, ale už to nebude ona. Je jen málo míst, kde si dosud zachovala část svého já a nenechala se člověkem ujařmit, okouzlující za všech okolností, i když jí dáváme zabrat a vystavujeme ji stresu.
Člověk zkrátka a dobře kráse nerozumí, ačkoliv zcela neskromně prohlašuju, že my "za" o tom máme větší šajn než ti "před". (Vidíte, nakonec jsem si přihřála i svoji polívčičku. Nebylo by ovšem špatné být fotogenický aspoň jeden den v měsíci, kvůli průkazovým fotografiím. Aby se člověk nemusel stydět za toho zjeva, co má na občanském průkazu).
PS: Až doma při úpravě fotografií jsem si všimla, že se mi do obrazu dostal i utopený králík. Není to moc vidět, tak snad si toho nevšimnete, zvlášť teď, když jsem to vykecala... Chudák malý, voda se mu asi dostala do nesprávné dírky. To znám z dob, kdy jsme jezdívali se školou na plavání. Nás ale "souška učitelka" vždycky včas vytáhla.
