Tip na knihu: Proroci z fjordu Věčnosti

Jednou z knižních novinek, které přineslo letošní horké léto, je historický román norsko-dánského autora odehrávající se koncem 18. století v Grónsku. Kim Leine má všechny předpoklady pro zasazení děje příběhu právě sem, sám totiž

v Grónsku 15 let žil, a tak mu nechybí vhled do mentality místních obyvatel ani znalost kultury azvyků Inuitů. Čtenáři se tak dostává do rukou téměř pětisetstránkové hluboce propracované mnohovrstevnaté dílo z prostředí, o kterém téměř nic nevíme. Romány, jejichž děj nám přiblíží exotiku Grónska, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a i to je důvod, proč sáhnout právě po Prorocích.

Hlavní hrdina Morten Falck je podobně jako sám autor původem Nor. Na přání otce se vydává do Kodaně, aby zde vystudoval na kněze, přestože ho to táhne spíše k medicíně a studiu přírodních věd. Velkoměsto mladíka z venkova okouzlí a zároveň znechutí. Morten je velkým ctitelem Rousseaua, touží se zbavit maloměšťáckého ducha bujícího v dánské splečnosti i okovů nasazených společenskými pravidly. Po studiích se rozhodne pro misijní cestu do Grónska, toho času dánské kolonie. Místo snoubenky si s sebou bere krávu a s naivními představami míří vstříc svému poslání, pevně rozhodnutý nechat všechny problémy na pevnině.

Zajímavostí je, že autor vůbec nepoužívá klasickou přímou řeč. Vypustil uvozovky i uvozovací věty, což jeho vyprávění značně zjednodušilo, aniž by se text stal nepřehledným nebo pozbyl na významu. Na první pohled je zcela jasné, kdo co říká a s jakou intonací, výroky postav nijak neztrácejí na údernosti a síle výpovědi. Takové zjednodušení si může dovolit jen skutečný mistr slova, u ostatních by lehce došlo k chaosu.

Román Proroci z fjordu Věčnosti otevírá mnoho témat. Na pozadí střetu dvou rozdílných kultur tu znovu ožívá otázka kolonialismu, nadřazení jednoho národa národu jinému, svoboda jednotlivce v souvislosti se svobodou kolektivní, přesvědčení o nutnosti nahradit pohanské zvyky křesťanskými obřady a stanovit pevnou hranici mezi pravou vírou a kacířstvím.

Autor se drží skutečných historických událostí. Fakta čerpal ze zápisků norských a dánských misionářů, z jejich dopisů rodinám a deníků, které se mu podařilo získat k nahlédnutí. Tak například víme, že grónská osada Proroků, podle které kniha dostala svůj název, skutečně existovala. Bylo to malé společenství domorodců, kteří přijali křesťanství, ale dánskou svrchovanost a autoritu církve

přijmout nechtěli. Povinností pastora se ujal jeden z místních mužů, ten pak kázal v kostele, křtil, oddával i pohřbíval, přestože nikdy nebyl vysvěcen na kněze. Takové jednání bylo z hlediska konfese nepřijatelné a není divu, že si představitelé obce vykoledovali nařčení z kacířství a že na ně byl jménem krále vydán zatykač.

Tento v pořadí již čtvrtý román Kima Leina získal Cenu Severské rady za literaturu 2013 a nutno dodat, že má v sobě opravdu kus oné pověstné severské temnoty. Scény plné krutosti a násilí jsou příliš dlouhé a detailně popisované, atmosféra frustrace a zmaru vtahuje čtenáře až moc hluboko a lidské životy vyhasínají mnohdy zcela zbytečně. K tomu přičtěme špínu, parazity, všudypřítomné nemoci jako mor, choleru nebo tyfus a vysokou úmrtnost dětí. Hrdinové často padají až na dno a bezmocně se zmítají v bludném kruhu bolesti, výčitek svědomí a nenávisti. Přesto knihu nelze odložit a jen tak zapomenout. Natolik je čtenář autorovým světem fascinován. Temnou stránku vyvažuje poetické líčení divoké severské přírody i pocit sounáležitosti s lidmi, kteří jsou nám tolik vzdálení, a přesto s námi mají mnoho společného. Proto také román Proroci z fjordu Věčnosti osloví čtenáře všude na světě, napříč kulturami a bez ohledu na náboženské vyznání, a v tom je jeho síla.