Země zaslíbená - pravdivý příběh židovského státu

Izraelský novinář a spisovatel Ari Šavit (1957) vyrůstal jako mnozí jeho krajané s pocitem strachu v zemi, kde jsou války, teroristické útoky a vyhrocené situace na denním pořádku. Izrael, jak jej dnes vnímáme, je silnou a

vyspělou zemí, avšak na druhé straně zemí postavenou na písku, která svým obyvatelům nemůže nabídnout trvalý a bezpečný domov. Židé vždy toužili po vlastním státě, otázkou však zůstává, zda za něj nakonec nezaplatili až příliš velkou cenu.

Země zaslíbená je faktograficky přesným a nemilosrdně upřímným příběhem státu Izrael. Autor, který sám sebe označuje za propagátora míru na Blízkém východě, si klade pár znepokojivých otázek týkajících se jak samotného vzniku Izraele, tak jeho další existence. Země dnes stojí na rozcestí, někteří Izraelci ztrácejí víru v budoucnost. Strategická nadvláda Izraele doznává změny, legitimita židovského státu je zpochybňována. Liberální a demokratické základy se hroutí, společnost je rozdělená a polarizovaná. Izrael ztrácí své přátele a podporu západních mocností, které nejsou schopny udržet pořádek na Blízkém východě a zabránit šíření jaderných zbraní ve třetím světě. Úpadek Západu, chaos na Východě a vzrůstající islámský radikalismus vyvolávají oprávněné obavy, jak dlouho ještě dokáže Izrael vzdorovat přesile a nepřátelům, jimiž je obklopen.

Samotný příběh vzniku vytouženého státu začíná již koncem 19. století, kdy do Palestiny přijíždí autorův pradědeček Herbert Bentvič, jeden ze zakladatelů sionismu žijící v Londýně. Už tehdy padají rozhodnutí, která budou mít rozhodující vliv na budoucnost židovské populace. Bentvič vkládá do Svaté země naděje, protože tuší, že v Evropě židy nic dobrého nečeká. Jeho nadšení se šíří jako požár, který zachvátí první sionistický kongres, a tam zahoří jasným plamenem. Objeví se jen zrnko zdrženlivých, kteří poukazují na to, že Palestina je již osídlena, to ale Herbert Bentvič vidět nechtěl. A tak jsme svědky zakládání kibuců, pomerančovníkových sadů a vysoušení bažin, prvních střetů mezi Židy a Araby, neustále se stupňujících válečných konfliktů a postupně se proměňující izraelské společnosti.

Kniha je psaná velmi čtivě a mnohotvárně. Sleduje životní příběhy několika výrazných izraelských osobností, probírá se zajímavými rozhovory, které za svou novinářskou praxi autor absolvoval, cituje z deníků vojáků i rodinných příslušníků osob, jež se výrazně zapsaly do historie státu, ať už byla jejich role spíše kladná či spíše záporná. Na konci příběhu autor cestuje po všech historicky známých místech Izraele a bilancuje.

Pokládá na misky vah pozici dnešního židovského státu a pozice okolních arabských zemí v návaznosti na celkový vývoj politické situace ve světě. Zmiňuje tzv. „arabské jaro“, válku v Sýrii, sektářské násilí v Iráku, Egyptě a Libyi, konstatuje, že se zrodil nový Blízký východ, a že naděje na mír v oblasti prakticky neexistuje.

Ari Šavit v knize zavzpomínal i na své vlastní zkušenosti z vojenské služby v roce 1991, kdy jej přidělili jako vězeňského dozorce do internačního tábora v Gaze. Je to jedna z nejsilnějších kapitol v knize, která čtenáře tvrdě zasáhne. Když autor naslouchá křiku mučených vězňů, klade si otázku, zda demokracie může takovou brutalitu přežít. Nebere si servítky a nijak jednání Izraelců neomlouvá, a to platí již od první stránky. V celém příběhu se Ari Šavit snaží o objektivní a nestranný pohled na sto let trvající konflikt dvou národů. Cítí spoluzodpovědnost za okupaci palestinských území, za způsob jednání s civilisty, ponižování, upírání lidských práv a lhostejnost k utrpení Palestinců. Na druhou stranu zvažuje, kam by se jeho země dostala, kdyby nejednala silně a nekompromisně. Zdá se, že na žádnou ze svých otázek nenachází uspokojivou odpověď. Převládá jen obava z toho, že země, která již tak dlouho stojí s napřaženým kopím v ruce, nemůže takto stát věčně. Jednou se kopí zlomí nebo ruka, jež ho drží, ochabne, a to by mohl být definitivní konec příběhu o Izraeli.

Další z kapitol, která stojí za zmínku, se věnuje dnešní izraelské mládeži, sexu, drogám a nočnímu životu v Tel Avivu. Drogy, zejména extáze, jsou tu v posledních letech na vzestupu. Zbavují podrážděnosti, nervozity, strachu. V zemi, která žije pod tlakem, z vás drogy udělají svobodného člověka. Chicagská house, detroitské techno, newyorská garage, to vše zachvátilo dnešní Tel Aviv, který je v tanečních směrech jako hard house nebo club trance nyní na předním místě na světě. Mladí lidé se chtějí bavit, už mají dost válek. Nová generace se snaží dát věcem alternativní význam a povstat proti osudu Izraele.

Země zaslíbená Ari Šavita by rozhodně neměla uniknout těm, kteří se zajímají o tento moderní stát Blízkého východu plný paradoxů a zahalený mnoha tajemstvími. Jedná se o podobně silný čtenářský zážitek jako přinesla např. kniha Nebudu nenávidět od lékaře z Gazy Izzeldina Abuelaishe nebo Jitra v Dženínu od Susan Abulhawy, dívky vyrůstající v palestinském uprchlickém táboře. Izraelští židé a Palestinci totiž léta setrvávají v tak těsném zápasnickém sevření, že je prakticky nelze od sebe oddělit.