Před nebo za zrcadlem?

Nedávno mě při jedné pěší túrce Vysočinou napadlo, jak je ta příroda úžasně fotogenická. Nezáleží na tom, které roční období máme nebo co právě kvete, tahle dáma vypadá dobře, i když je unavená a má kruhy pod očima. Něco takového musíte mít od narození. Je to dar a příroda ho dostala do vínku vrchovatou měrou. I lidé se v zásadě dělí na ty, kteří se rádi a neradi fotí. Někteří vám samozřejmě řeknou, že je jim to jedno, ale nevěřte. Falešná skromnost bývá tou nejvěrohodnější lží.

Někteří z nás jsou se zrcadlem zadobře a rádi se před ním natřásají a kokší, ve vší úctě. Kdo by taky nechtěl vypadat co nejlépe, že... Před zrcadlem, před objektivem, před kamerou... v očích ostatních i svých vlastních. Když ale nejste od přírody fotogeničtí, radši moc před zrcadlo nelezte a před zrcadlovku jakbysmet. Já bych mohla vyprávět... Když se vidím na nějaké skupinové fotce, na srazu se spolužáky, na výletě s kamarády, prostě kdekoliv, kde jsem nečekaně zachycena a zvěčněna, vždycky se hrozně divím, kdo to je. Že bych opravdu vypadala tak hrozně, se mi nezdá, ovšem fotka je pádný a nezpochybnitelný důkazní materiál. Vůbec nejhorší jsou aranžované snímky typu "řekněte sýr". Tam se člověk snaží tvářit přirozeně, což u nás nefotogenických vypadá, jako bychom měli akutní zácpu nebo vyražený dech. Nejčastěji obojí.

Od prvního dne na tomhle světě mi bylo jasné, že před objektivem nezaboduju. Ani v době, kdy jsem byla holka jak lusk, to optika nechtěla uznat, (dnes už bych jí to nezazlívala). Co mi tedy zbylo jiného než otočit zrcadlo ke zdi a postavit se raději "za" objektiv. Nakonec je celá řada věcí, které zasluhují stát "před", co na tom, že k nim nepatřím. Vždycky se dá roztrubovat, že krása je ukryta jedině v duši a že na obalu vlastně nezáleží, a ještě přitom budete za toho moudřejšího, uvědomělejšího, hlubokomyslnějšího a empatičtějšího než většina načančaných blondýn a brunetek s nohama do nebe. A odbarvených zrzek. (Přirozené zrzky jsou v pořádku).

Uznejte sami, že fotogenickým jedincům to často sedne na mozek a opomenou rozvíjet své duchovno, což mívá katastrofální následky jak pro ně samotné, tak pro společnost, která zahlcena bulvárními médii upadá a hloupne. Ti přirození pak začínají napodobovat různé kreatury (říká se tomu móda), zatímco nefalšovaná přírodní krása zůstává opomíjena a chodí žebrotou. Z takové situace tyjí pouze plastičtí chirurgové, a i to jen ti šikovnější, kteří nemusí čelit soudnímu stíhání.

Pomalu se vracím na začátek, k původní myšlence svého článku, protože i příroda často zůstává opomíjena a nedoceněna. V dnešní moderní době už je nejspíš toho, co nám může nabídnout, málo. Snažíme se ji zušlechtit a přizpůsobit, přistřihnout jí drápky a z divoké krásy udělat afektovanou umělinu, která bude vypadat sice úpravně a dekorativně, ale už to nebude ona. Je jen málo míst, kde si dosud zachovala část svého já a nenechala se člověkem ujařmit, okouzlující za všech okolností, i když jí dáváme zabrat a vystavujeme ji stresu.

Člověk zkrátka a dobře kráse nerozumí, ačkoliv zcela neskromně prohlašuju, že my "za" o tom máme větší šajn než ti "před". (Vidíte, nakonec jsem si přihřála i svoji polívčičku. Nebylo by ovšem špatné být fotogenický aspoň jeden den v měsíci, kvůli průkazovým fotografiím. Aby se člověk nemusel stydět za toho zjeva, co má na občanském průkazu).

PS: Až doma při úpravě fotografií jsem si všimla, že se mi do obrazu dostal i utopený králík. Není to moc vidět, tak snad si toho nevšimnete, zvlášť teď, když jsem to vykecala... Chudák malý, voda se mu asi dostala do nesprávné dírky. To znám z dob, kdy jsme jezdívali se školou na plavání. Nás ale "souška učitelka" vždycky včas vytáhla.