Mrkvancová pouť v Polné

Nejsem žádný vymetač poutí, protože hluk a řev mi s přibývajícím věkem vadí čím dál tím víc, přesto se jednou za rok nechám zlákat, a to na Mrkvancovou pouť do Polné. Místní ji slaví už zhruba 450 let a je to znát. Hluboce zakořeněná tradice jakoby vdechla akci ducha a vzpomenula dávných dob, kdy sem přicházeli lidé z širokého okolí, aby se veselili, povídali si a kupovali vlastenecké časopisy, knihy nebo kalendáře. Dneska už se, pravda, slaví trochu jinak, v jádru však stále přetrvává prvek genia loci.

Polná se nachází v samém středu Českomoravské vrchoviny v lesnaté krajině mezi městy Jihlava, Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod. Může se pochlubit velmi pěkným historickým jádrem, které je městskou památkovou zónou.

Husovo náměstí vzniklo patrně v II. polovině 15. století. Obklopují ho měšťanské domy se středověkými jádry, které jsou podsklepeny, sklepy mají často až tři patra. Pod náměstím prý vedou podzemní chodby, ty však nejsou příliš prozkoumány, a tak můžeme jen hádat, jak velký labyrint se tam ukrývá.

V Polné najdete celou řadu pamětihodností, např. polenský hrad a zámek, Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, kostel svaté Kateřiny, židovský hřbitov a synagogu, kašnu Hastrmanka nebo Dolní bránu v gotickém stylu a mnoho dalších. Ojedinělou technickou památkou středověku je Klešter – úvoz vytesaný ve skále nebo také soutěska, kde se za časů Haberské stezky počítal dobytek hnaný z Uher do Čech. Tato prastará celnice patří mezi výjimečné útvary ve střední Evropě.

Městečko Polná i se svým okolím má velmi zvláštní a osobité kouzlo, kvůli kterému se sem ráda vracím. Za zmínku určitě ještě stojí rybník Peklo, k němuž se váže několik pověstí, nejznámější z nich „O direktoru Khautzovi“ se stala součástí seriálu Putování za českými čerty z roku 2004.

Každou druhou zářijovou neděli (ve svátek patrona města svatého Liguriáše) se v Polné slaví tzv. Mrkvancová pouť. Název městečka je odvozen od slova „pole“, protože právě políčka kolem Polné skýtala kdysi zdejším obyvatelům z velké části obživu. Každoroční dokončení sklizně doprovázely slavnosti dožínek, což je zvyk ještě z pohanských dob. Žejdlicové ze Šenfeldu, poslední předbělohorští pánové polenského panství, zavedli někdy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století v tomto kraji jako doplněk výživy lidu zvýšené pěstování a požívání mrkve včetně jednoho mrkvového dne v týdnu. Tak se mrkev stala symbolem polenské pouti. Od té doby bývá svazeček této zeleniny zavěšován nade dveře a vrata domů a zdoben stuhami v barvách českého království, tedy červenobílými, neboť historickou vlajkou Čech byla bíločervená bikolóra.

Kult sv. Liguriáše vznikl v Polné roku 1652, kdy Ferdinand Josef z Ditrichštejna přivezl z Říma rameno tohoto řeckého mučedníka. Dostal jej darem od papeže Inocence X. a věnoval jej městu Polná. Dnes je tato relikvie uložena ve skleněné rakvi zdejšího chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Ve starém lidovém popěvku se hlásá:

Svatý Liguriáši,

opatruj nám mrkev naši,

ať nám ji Přibyslavští neodnáší.

Zajímavostí je, že svatého Liguriáše uctívají na celém světě jen na třech místech: v Polné, v Řecku a v italských Benátkách, kde je pohřben.

S Mrkvancovou poutí také úzce souvisí pečení speciálních koláčů s mrkvovou náplní, kterým se tu říká mrkvánky nebo též mrkvance. Recept velmi snadno najdete na internetu, ale pokud nejste našinec, nikdy se vám nepodaří tak dobré mrkvánky, jako pečou polenské hospodyňky, které si upravují konečnou chuť těsta i mrkve podle rodinných tradic. Některé jsou svými koláčky známé široko daleko, ovšem tajemství zděděné po praprababičkách vám neprozradí, i kdybyste se na hlavu postavili.

O pouti většinou bývá v areálu zámku jarmark, kde si můžete na mrkváncích pochutnat, já se alespoň vždycky olizuju od ucha k uchu a koštuju, která panímáma má tento rok mrkvové buchty nejchutnější. Kromě obvyklých pouťových atrakcí a stánků nabízí Polná vždycky něco navíc, ať už zpřístupnění věže kostela, projížďky na koních a ponících v okolí zámku nebo třeba výstavu starých dřevěných loutek (ta se konala loni). Letos tu měli zdomácnělé hroznýše královské, kteří se jen tak producírovali po trávníku, nechali se brát do ruky, otáčet kolem ramen a ochotně pózovali fotografům. Jejich čilost mě docela překvapila, majitelé si je museli hlídat, aby jim nezdrhli do blízkého lesíka. Člověk vídá hady akorát v ZOO, kde zpravidla jen leží a nehýbou se, tihle ale byli zvědaví, neposední a živí až moc. I mně chtěli jednoho zavěsit na krk, čemuž jsem se bránila zuby nehty, od hadů se držím zásadně dál.

Mrkvancová pouť je zkrátka a dobře veselým místem plným barev, kde potkáte řadu usměvavých a ochotných lidí, a kde si vaše ratolesti jak se patří zadovádějí. Musíte samozřejmě přijít s naditou peněženkou, ovšem spontánní nadšení a radost zračící se v dětských tvářích za trochu toho utrácení stojí. Na pultech stánkařů číhá spousta dobrot, já si letos dala pražené mandle a vypadla mi plomba. Ve střelnici měli plyšovou kapavku, malárii, syfilis, gangrénu, svrab a taky třeba plyšový beďar, opar nebo žaludeční vřed, to mě dostalo. Za našich časů bývali tak akorát mončičáci, teď si můžete vzít do postele ledacos. Ovšem céčka, céčka stále frčí jako kdysi. A do toho všeho štká Pavel Horňák nad nešťastnou láskou a Michal David nadšeně chraplá, že chce žít nonstop.

Úplně nahoře ve věži kostela je světnička z dávných dob. Muselo být velmi romantické bydlet tak vysoko, západy a východy slunce jste měli jak na dlani a celý svět vám ležel u nohou. Na druhou stranu si nedokážu představit, že tahám denně nákupy do schodů. A tohle už je pořádná výška, žádné druhé nebo třetí patro... Než jsem vylezla nahoru, funěla jsem jak bernardýn, a to jsem nesla jen foťák. Vybavuju si, že v podobné věžní místnosti se narodil a strávil dětství Bohuslav Martinů, který pak na to celý život vzpomínal. Byl synem pověžného z Poličky.

Mrkvancová pouť je prostě zážitek, tak zase za rok na viděnou.