Hlúpá jak kura? Omyl!

Ochladilo se, studený vítr přihnal drobné perličky deště a vypadá to, že jaro hned tak nebude, alespoň ne na Vysočině. Domácí zvířectvo se v tom přechodně teplém období uplynulých dní namlsalo sluníčka a teď se nechce své bujaré jarní nálady vzdát. Kočky jdou do lásky a vřeští po nocích, jako by je na nože bral (pádný důkaz toho, že láska má leccos společného s hororem), z králíkárny vykukují roztomilí březňáčci a slepice jsou od rána do večera v jednom kalupu, aby stihly po zimě všechno přehrabat a prohrabat. Jejich činorodost a píle mě přivádí v úžas, u sebe to vidím spíš na jarní únavu než nějaké to hrabání.

Vybavila se mi vzpomínka na první třídu, jak jsme si s klukama nadávali, házeli po sobě bačkory a pytlíky na tělocvik a příležitostně po sobě i plivali, za což nás obvykle „soužka“ učitelka postavila na hanbu. Kluci to měli mnohem snazší, pro urážky nemuseli chodit daleko. Na vesnici je vždycky po ruce nějaká ta kráva, koza, husa, kačena, krůta či dokonce ropucha, a co teprve slepice! Slepice, pipka, pipina nebo též kura, to je těžký kalibr, kterým zatnete do živého. Co naproti tomu vmést do tváře hochovi? Že je vůl, osel, hňup? Slabota. To nikoho k slzám nedojme.

Protože jsme bydleli na Valašsku, označení „hlúpá jak kura“ jsem občas slýchala a zuřila jsem. Jednak to není pravda, protože jsem od přírody prudce inteligentní, a jednak není fér, aby muži měli v rukou takovou zbraň. Žena pak snadno propadne bezmoci, začne házet nádobím, třískat dveřmi a ohánět se válečkem na nudle. Přitom je zvláštní, že zrovna slepice se stala symbolem hlouposti, omezenosti a bezpředmětného žvanění, když jde o tvora, který hloupý určitě není. Některé bývají trochu ukecané, to je pravda, ale mluví většinou k věci. „Kury“ doma chováme odjakživa, proto si troufám tvrdit, že o tom něco vím.

Slepice pocházejí z divoce žijícího lesního ptáka kura bankivského, který se dodnes vyskytuje v oblasti jihovýchodní Asie. Zde také došlo kolem roku 3200 př. n. l. k jeho zdomácnění. Nebylo to však pro maso a vejce, jak bychom předpokládali, ale kvůli kohoutím zápasům, které stále patří v řadě asijských zemí k běžné součásti tamní kultury. Pro muže z Thajska, Indonésie, Sumatry či Filipín jsou kohoutí zápasy stejnou vášní jako pro našince fotbal či hokej. Úspěšný bojový kohout vydělá svému majiteli nejen peníze, ale získá mu i určité společenské postavení a prestiž. Podle pověry se opeřeného gladiátora nesmí dotknout vdova nebo menstrující žena, protože pak by ztratil sílu. Zastánci zápasů jsou přesvědčeni, že bojový kohout prožije daleko zábavnější život než jeho bezvýznamný a zapomenutý kolega někde na domácím dvorku. Skuteční šampioni totiž kromě slávy a ovací, které sklízejí za života, bývají s úctou pohřbeni a dostává se jim poct i po smrti, což je pro ně jistě lákavou představou. Jsem přesvědčená, že řadový kohout ani po ničem jiném netouží. Navíc se mu nemůže stát, že by se octl na pekáči, to by bylo jako sníst vlastního přítele. Na Filipínách platí stará lidová moudrost, která praví, že když hoří dům, zachraňuje muž nejdříve svého kohouta, teprve pak ženu a děti. Na takové postavení v rodině musí být prostě každý opeřenec pyšný. Někteří sociologové zastávají názor, že nebýt kohoutích zápasů, které se dnes kromě Asie hojně praktikují také v Latinské Americe či v Karibiku, bylo by na světě mnohem více válek. V rozvojových zemích je jen málo prostoru k vyžití a odreagování, muži se potřebují napít, vyřvat, užít si adrenalin. Smrt člověka fascinuje odjakživa a tohle je jen další variace, která mnoho nestojí a svůj účel splní. Na západě podobné sporty zakázali, tam se snížili jen k tomu, že šoupli slepice do klece a udělali z nich roboty na vejce. Že se podařilo prosadit zákaz chovu v nezdokonalených klecích, je jen drobným krůčkem vpřed. Člověk žije v domnění, že zvířata jsou tu od toho, aby mu sloužila, a vymezit jim příliš mnoho prostoru by bylo nerentabilní.

Přitom většina z nás chodí ráda do ZOO, obdivuje exotické ptactvo nebo velké africké savce, s politováním vstřebává zajímavosti ze světa skoro vyhubených zvířecích druhů a rozčiluje se, jak je možné, že to zašlo tak daleko. Koho ale napadne se pozorně podívat na obyčejnou slepici, která žádnou nevšední podívanou nenabízí a na Červeném seznamu také není? Možná kdyby byla, chovali by se k ní lidé lépe. Tím pádem ale málokdo ví, že i kur domácí má spoustu fascinujících schopností, dostane-li možnost naplnit své přirozené potřeby.

Pro slepice je typické žít v malých hejnech, kde funguje stabilní sociální hierarchie. Hlavní slovo mívá kohout, který svoji rodinku svolává k jídlu, udržuje ji pohromadě a chrání. Každý kokrháč nebývá rozeným vůdcem. Někteří si svou autoritu zjednávají za pochodu, učí se z vlastních chyb a k postavení pána dvora se musejí teprve vypracovat. Není lehké všechny kuřice porovnat a nastolit na domácí scéně klid a mír, z toho mívá nejeden kohout vrásky na čele, ke své roli však přistupuje s pocitem krajní zodpovědnosti. Stačí večer nahlédnout do kurníku, abyste vedle vladaře viděli hřadovat jeho favoritku. Ostatní slepice pak sedávají podle svého postavení v hejnu, a to buď blíže kohoutovi nebo naopak dále. Je to nachlup jako u královského dvora.

Slepice si dokáží zapamatovat více než sto svých společnic a určit jejich postavení ve společenském žebříčku. Vybírají si přátele jako my lidé a vyhledávají jejich blízkost. Některé jsou hodně společenské, družné, upovídané a průbojné, jiné se chovají plaše a jsou ostražitější. Svého domácího člověka však mají rády a také to dávají najevo. Jsou schopné se spřátelit i s kočkou, se psem nebo jiným domácím zvířectvem.

Co se týká komunikačních schopností, jsou na poměrně vysoké úrovni. Používají více než 30 zvukových signálů různých stupňů hlasitosti, jimiž se zpravují o potravě, nebezpečí, vyjadřují pocity a dávají najevo případnou nespokojenost. Na dravce ve vzduchu např. reagují jiným signálem než na dravce, který se blíží po zemi. Vědci přišli na to, že slepice rozumějí vztahu příčiny a následku, což svědčí o vyšší inteligenci, než mají mnozí savci - např. psi. Nemocné slepice měly při pokusu na výběr, zda přijmout krmivo běžné nebo krmivo s anestetiky, přičemž brzy přišly na to, že krmivo s lékem jim prospívá a začaly ho upřednostňovat.

Předmětem další studie byla schopnost předjímat budoucnost a na základě toho se ovládat. Slepice měly možnost klovnout do tlačítka hned a dostat malou odměnu nebo vyčkat, klovnout později a dostat odměnu větší. Jsou to potvůrky mazané, takže vyčkaly. Tato schopnost byla dříve přisuzována pouze primátům. Slepice se také dovedou učit jedna od druhé a předávat si zkušenosti z generace na generaci. Na jedné farmě vědci z univerzity v Bristolu rozházeli žlutá a modrá kukuřičná jádra. Žlutá byla v pořádku, modrá obsahovala látku způsobující nevolnost. Slepice se brzy naučily modrým jádrům vyhýbat a jedly jen ta žlutá. Po nějaké době se vylíhla kuřata a vědci opět po farmě rozházeli modrá a žlutá zrna. Slepice okamžitě vysvětlily svým mláďatům, že modrá zrnka nesmějí žrát.

Inu, postavme vejce na špičku a přiznejme si, že slepice není o nic méně fascinující než třeba tygr ussurijský, jen nás nikdy nenapadlo o tom přemýšlet. A to ani nemluvím o slepičí schopnosti snášet prakticky (až na malé pauzy) po celý rok vejce, což my chovatelé považujeme za běžnou věc a ještě se mnohdy zlobíme, že přes zimu nesou míň. Který pták ale snáší stejně urputně a vytrvale? Každá hospodyňka si umí představit, kolik by toho napekla a navařila bez vajíček.

Kur bankivský nakonec přinesl lidstvu velké dary, jen škoda, že si toho neumíme vážit a neoplácíme mu stejnou mincí. Slepice v drůbežárně se určitě nebudou radovat z jara tak, jako ty na našem dvorku. Klecové pipky žádné jaro ani léto nemají, mají jen obohacenou klec. Nemohou žít v hejnu s kohoutem, nadechnout se čerstvého vzduchu nebo se popelit na sluníčku, nemohou rozvíjet svoje schopnosti a dovednosti, případně učit kuřata, které hnojiště je nejbezpečnější a kterému psovi ze vsi je radno se vyhnout. Já bych na jejich místě přestala snášet a na lidi bych se vyprdla. Ať si snášejí vejce sami.

Když jsem tu uvedla slepičí inteligenci na pravou míru, nabízí se otázka, zda bychom my ženy neměly považovat označení „slepice“ za pochvalu. Inu, od první třídy jsem urazila kus cesty, takže když už „hlúpá“, rozhodně ne jako „kura“.