Verše o jaru, lásce, závisti a svobodě... A pochopitelně o naší hlavní olejnině, jejíž hospodářský význam je nemalý. (V souvislosti s biomasou jsem si vzpomněla na Kateřinu Jacques a chtěla jsem to do básně zapracovat, ale nezdařilo se. Pro poezii je to zřejmě zcela nepoužitelná informace).
Loudám se polem řepkovým,
nasládlý soumrak už se snáší,
polibek vlahý májový
nemilovaným nepřináší.
Slunce už v noční košili
přivírá oči před usnutím,
však zasmuší se na chvíli,
když shlédne k rozpálené žluti.
Jak je ta řepka bohatá!
Květy ke květům hlavy sklání,
svatební roucho ze zlata
pozměnilo ji k nepoznání.
Jak sladce vábí čmeláky
nastavujíce obě tváře
a svádí (žádné rozpaky)
i fotografy krajináře.
Co srdcí denně omámí
svatebním příslibem svým "ano",
k svodům má řepka nadání,
zatímco slunce bývá samo.
Nic ale věčně netrvá,
co rychle vzplane, brzy zvadne,
skončí pohádka májová,
s řepkou to šťastně nedopadne.
Mlátičky vtrhnou do polí
a zaměří se na šešule,
až z toho srdce zabolí,
v červenci budou lány holé.
Z řepky se stanou oleje
do kuchyně i do garáže,
využití široké je,
na smažení aj na masáže.
Pelety z řepky zahřejí,
kotel na biomasu jásá,
kdo chce žít o fous zdravěji,
ať vsadí na řepku, dá zásah.
Ze semen šrot zas uvítá
snad každé zapřisáhlé prase,
pak jitrnička naditá
na stole chutně vyjímá se.
Zatímco tedy slunce má
svobodnou mysl na toulání,
řepka je s lidmi spojená
a musí sloužit bez reptání.
Člověk ji chrání před škůdci
a pravidelně přihnojuje,
zkušeným okem vědoucím
bdí nad ní v dobách nepokoje.
Jen si ty, řepko, pozor dej,
ať znamenitá děláš jídla,
nebo se člověk rozčilí
a šmahem přistřihne ti křídla.
