Pořídíme si dítě nebo psa?

Potkala jsem Soňu. Na vodítku si ji vláčel středně velký hubený pes. „Jéé, ty sis pořídila psa?” zaradovala jsem se coby sama pejskařka. „Já ne, to naši mladí,” pronesla unaveným hlasem, ve kterém se odrážela nelibost.

A začala vyprávět:

„Naši mladí, jak si asi pamatuješ, bydlí v Brně. Když se v Marušce začaly probouzet mateřské pudy, usoudili, že na dítě nemají čas. Oba budují kariéru, mají náročné zaměstnání. Sice dost vydělávají, ale makají od rána do večera,” povzdechla si a zprudka dopadla na lavičku. Pejska odepnula z vodítka a nakázala mu, aby neběhal daleko. Což pro něj znamenalo: „Vyraž, utíkej a za žádných okolností se neotáčej!” Pes vystartoval jako raketa a rychle mizel v dáli. Soňa s povzdychnutím vstala a fistulí začala hulákat: „Pocem, pocem! Poceeem ty blbečku,” na což pes, jak se dalo předpokládat, nereagoval. I rozvlnila své, léta se rychleji nepohybující tělo, a odkolíbala se stejným směrem jako pes.

Zůstala jsem osamocená a začala přemýšlet, jestli se pes jmenuje Pocem nebo Blbeček. K vyřešení této rovnice o jedné neznámé a dvou proměnných jsem využila všechny matematické operace, na které jsem si dokázala vzpomenout. Když jsem došla přes odmocniny k derivaci a integrování a výsledek byl stále v nedohlednu, vzdala jsem to. 

Pak jsem se rozhlédla kolem sebe. Na lavičce po Soně zbyla kabelka. Pohodlně jsem se uvelebila, nastavila tvář slunečním paprskům a začala tipovat, jak tohle dopadne:

a) Za chvíli se Soňa vrátí i se psem, oba rozesmátí, jak si to užili...

b) Vrátí se jen pes, Soňa na toulkách potká muže svých snů...

c) Vrátí se Soňa a bude nadávat nejen na psa, ale i na celý svět...

d) Nevrátí se ani Soňa ani pes, oba vběhnou do černé díry a já tady zůstanu sama s její kabelkou na věky věků, amen!... V tom okamžiku jsem si přisunula onu kabelku blíž k sobě. Kritickým okem ji zkoukla, abych zjistila, že je už značně omšelá. Po krátkém vnitřním boji jsem odolala pokušení nahlédnout dovnitř, když je vlastně už skoro moje!

Pak se Soňa vrátila. Sama! Sotva popadala dech, rudý, potem zbrocený obličej, propocená halenka, boty v ruce, rozmazaná řasenka i rtěnka.

Z posledních sil s sebou flákla na lavičku, hlasitě se vydýchávala a snažila uvést do původního stavu svoji maličkost.

„No tak to vidíš, tohle mám teď furt. Mám to já zapotřebí?” pronesla plačtivě se slzami na krajíčku. Probudila ve mně lítost. Ona přišla o psa, já o tu její kabelku. Tak tam sedíme, v duchu se obě litujeme. Mlčíme a přemítáme nad nespravedlností světa.

Pes se vrátil dřív, než se jí stačila do obličeje vrátit původní barva. Radostně vrtěl ocasem a bylo vidět, že si právě uplynulé okamžiky ohromně užil. „Pocem, ty blbečku,” s malinkým náznakem lásky Soňa nelenila, rychlým pohybem psa chytila za obojek, prudce zacvakla karabinu vodítka a tím psa pevně, nekompromisně jako vězně, připoutala k sobě. Ve mně opět probudila touhu, vyřešit onu rovnici o  neznámém jméně.

Pak se jala pokračovat ve vyprávění, jak život svedl ji a psa dohromady.

„Takže si pořídili tady Andyho.” - Aha, takže ani Pocem ani Blbeček, mno, tak to bych nevyřešila ani s kalkulačkou, pomyslela jsem si.

„Je to značkovej drahej pes, nějaký druh chrta a vyžaduje hodně pohybu. To mi řekl internet. Zpočátku bylo u nich dílo. Andy každý den napáchal doma nějakou neplechu. Rozkousal designové křeslo, značkové boty - troje, překousal kabely od počítače. Kadil za gauč a čůral na parkety, který úplně zničil. Jednou jim dokonce nablil do skříně. Takový škody! To víš, měli málo času, od rána do večera v práci, pes se mohl vyběhat jen o víkendu a to ještě sotva,” omlouvala své děti, za které se asi i trochu styděla.

„A teď jsou u tebe na návštěvě?” vrtalo mi hlavou, proč má na vodítku Andyho ona a ne její dcera.

„Jo na návštěvě, prozatím nafurt!” nevypadala, že by skákala nadšením. Docela ji chápu. Bydlí v paneláku, zvyklá na svůj klid, chodí do práce. Raději jsem se neptala, abych nepíchla do vosího hnízda. Jenže ona se potřebovala vykecat.

„A pak jednoho dne přijeli a šli rovnou k věci. Zeťák dostal lukrativní nabídku v cizině, a že se tam budou stěhovat. Jenže neví, co se psem, nemohou ho vzít s sebou. Dělali na mě psí oči oni i ten pes. No pochop, přece jsem jim nemohla říct, ať ho dají do útulku. Vždyť se na něj podívej. Je tááák milej. Sice občas  neposlouchá. Když ho nechám dýl samotnýho doma, tak mi okousává židle a do kuchyňských dveří se mu už podařilo vyžvejkat díru, ale co by člověk neudělal pro své blízké!” 

Předpokládám, že měla na mysli toho psa.

V duchu jsem si pomyslela, proč si vlastně pořizovali psa, když věděli, že budují kariéru, že mají málo času na sebe, natož na dítě. Vždyť pořídit si psa, to není jako koupit si nový model vozu, ale je to stejné jako mít dítě. Zhruba čtrnáct let se o něj musíš starat. Přináší sice spoustu radostí, ale je to i starost. Závazek. Proč si někteří myslí, že pes je roztomilá plyšová hračka? Když je omrzí, pohodí ji do kouta. Nebo v lepším případě přehrají k rodičům, kteří nemají srdce říct, že tohoto živého tvora nechtějí.

Pes je závazek na celý jeho život. On miluje své páníčky bez výhrad a nezaslouží si, aby ho odvrhli hned, jakmile se jim nehodí do života. Pes se nemůže ohradit, ale dobře vnímá, co se kolem děje.