Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

To jsem takhle absolvovala školení pro učitele tělesné výchovy na téma Hry v hodinách TV. Protože výuka by měla být pestrá, aby děti bavila, aby se pohybovaly s radostí, učili jsme se různé hry, kterými hodiny tělocviku zpestříme.

Měla jsem pravou nohu trochu načatou, přetíženou, a proto jsem ji šetřila. Poskoky jsem nedělala, některé hry jsem si nevyzkoušela, ale jen zapsala. Ovšem pak jsme hráli hru na princeznu a draka. Do té jsem se pustila s chutí. Mohla jsem tušit, že hrát si na princeznu téměř v šedesáti letech asi nebude to pravé. A tak jsem si poranila koleno.

Říká se sportem k trvalé invaliditě, ale taky - hračky bývají plačky (to byl můj případ!).

Mám zafixovanou nohu od zadku až po kotník. 

Když chci jít na záchod, musím nějakým způsobem vstát z gauče. S nataženou nohou kolem sebe potřebuju mnohem víc prostoru.Odstrčím konferenční stolek, přesto o něj nohou zavadím. Auu. to bolí. Podám si berle. Na záchod se dostanu pohybem s názvem Válečný invalida se vrací domů. Že tenhle název pohybu neznáte? Buďte rádi, není o co stát.

Berle šikovně opřu o zeď a pronikavým pohledem je hypnotizuju, aby se neskácely. Položím ruce na prkýnko a opatrně usednu. Nohu vykukuje z místnosti ven. Protože moje modrá ortéza končí pod zadkem, je nemožné sedět na záchodě pohodlně. Pak i vykonávání potřeby stojí za prd. Včera jsem měla průjem, to bylo hodně výživný. Trochu jsem se orosila.

Odcházím ze záchodu, dveře zůstávají otevřené.

Přichází fáze mytí rukou - berle nechám v podpaží, umyju se, ledabyle utřu. Když už jsem v koupelně, vyčistím si aspoň zuby. Berle opřu o zeď, balancuju na jedné noze, ale výsledek ujde. Malovat se nebudu, stejně strávím den na gauči a večer bych musela podstoupit martyrium navíc - odličování.

Cestou z koupelny, když už jsem na nohách, ehm, na berlích a noze, se zastavím v kuchyni. Kafe si zvládnu uvařit, ale už ho nezvládnu odnést. V obou rukách držím berle. Ačkoli jsem žena, která umí dělat najednou spoustu činností, pořád mám jenom dvě ruce, které jsou momentálně obsazené. Takže do termosky, do tašky, tu zavěsit na rameno. Pozor! Termosku je třeba dobře uzavřít.

Pít a jíst raději moc nebudu, abych nemusela jít za chvíli zase na záchod.

Vracím se na gauč. Odkládám berle, servaná klesám do polštářů. Sakra, chtěla jsem si vzít ještě k sobě knížku. No nic, budu si hrát s tabletem. Knížku nechám na příští "výlet" po bytě. Moje potřeby se zužují na tělesné, které je nutno nutně uspokojit. Vlastně je to jen potřeba WC. Hlad a žízeň vydržím, dokud mi někdo něco nepodá.

Děkuju svému muži, že se o mě stará. Obdivuju ho, protože mně je těžké se zavděčit. Z ložnice v patře přinese jinou podprsenku a jiné kalhotky, než jsem si vyžádala. Čaj, který mi uvaří, já nepiju. Podá mi jiný krém. Nakonec je to jen detail, že si krém na nohy mažu na obličej. Nechci ho buzerovat, tak to mlčky snáším. Můj smysl pro rituály bere za své.

Vleže na gauči  si aspoň namaluju rtěnkou rty, tímto úkonem v sobě naleznu alespoň kousek ženskosti a důstojnosti.

Není to procházka růžovým sadem být nemohoucí, nemluvím o bolestech. Připadám si taková k ničemu. Za oknem je slunce, jaro se probouzí k životu a já zůstávám vleže zavřená v bytě. Střídavě se mi ztrácí světlo na cestě, střídavě probouzím a nacházím v sobě naději. Potácím se mezi pocity zmaru, sebelítosti umocněné bolestí, a přijetí a smíření se situací. Však se nic vážného neděje!

Ale já vydržím. Nemám to na doživotí.

A proto se až k zemi klaním před všemi, co to mají napořád.