Zuzko, asi jak kde. Když jdu po schodech ve škole, kam vodím Tomáška, tak mě skoro všechny dětí zdraví. Na poště je taky 80% celkem příjemných zákazníků, ale hulváti se najdou všude.

Hezky napsáno, karma

Šárko, já mám denní zkušenost s dětmi z naší školy a je to tragédie.

Jsem ráda, že to jinde funguje "správně".

Díky za karmu a hezký den!

Na slušnost se teď mnoho nedbá. Je to nejspíš v rámci svobody. Každý si dělá co chce, a co se mu nechce, nedělá. A podle toho to vypadá.

Je to velká škoda, že výchova ke slušnosti dostala v rodinách za své. To se nám do budoucna vymstí.

Přesně tak, Máří... Hezký podvečer přeju

Je sice fakt, že v zahraničí se často setkávám s na první pohled přátelštějšími lidmi, ale neřekl bych, že se jedná primárně o vytrácející se slušnost. Vstřícnost sice potěší, ale beru to jako jakýsi nadstandard a když se mi jí nedostane, tak to dotyčným osobám nemám za zlé. Když jsem kdysi například nastupoval do nové práce v Orange Beach, AL, tak mě tam všichni přišli přivítat s výjimkou jakéhosi Martina (vypadal trochu jak Vlasta Burian) a když mi byl pak představen, tak jen kývnul (nijak přátelsky se při tom ani netvářil). Postupem času jsem zjišťoval, že v práci je dost neupřímných lidí a dokonce i podrazáků, ale zrovna Martin se ukázal jako správný chlap a dobrý kamarád. Kdybych si měl vybrat někoho z kolektivu, s kým bych měl být na pustém ostrově při ztroskotání, byl by to jednoznačně on. Ale chápu, co jste chtěla říct...

Nelze napsat, že se slušnost vytrácí. Ona už dávno zemřela! Jsem z té nejstarší generace a s láskou vzpomínám na paní učitelku Marii Hofmanovou, která nás učila "Na Spálence" v Nymburce. Byla to ta nejdokonalejší učitelka, jakou jsem kdy poznal. Vešla do třídy (absolutně přesně!) a my všichni jsme vyskočili a sborem pozdravili. Ona odpověděla a řekla: "A teď násobilku sedmi!" a my opět sborem odříkali jednou sedm... Kdo zlobil, šel si sám před celou třídou dozadu ke skříni, kde ležel "lapík", celuloidové pravítko, to donesl paní učitelce a nastavil ruku a dostal pořádné švihnutí! A náramně se styděl!

Všechno je dnes jinak. Když pomohu mladé dámě do kabátu, lekne se, že jí ten dědek chce patrně ublížit. A v tramvaji či ve vlaku vstane spíš člověk středního věku, než mladí, rozvalení na sedačce pro nás, co špatně chodíme...

Hezky jste to napsal. Ve škole se trestat nesmí a jeto chyba.

Hezký den

Zuzko, 100krát KARMA je málo! Mám tytéž zkušenosti, vlastně je máme všichni, ale jen nás pár si to uvědomuje...

Mějte se!

Děkuju

Krásné jaro vám přeji!

No... problém s výchovou a etiketou obecně je ten, že spousta pravidel je nejednoznačných a stejně tak i spousta situací je chápána rozdílným způsobem. Ani při nejlepší vůli nelze dosáhnout jednoznačného systému pravidel, která by se dala bezesporně uplatňovat, i kdyby byla vůle všech zúčastněných upřímná a maximální. Nemusí tedy být problém v tom, že je někdo nevychovaný a neslušný, jako spíše v tom, že má odlišný názor na vzniklou situaci a její řešení.

Pokud se jedná o příklad s úzkou lávkou, kde jedna strana dá přednost druhé, aby mohla projít, je otázka, jestli ona přednost je gesto úcty a velkorysosti (které by mělo být odměněno poděkováním), nebo jen smluvené pravidlo o přednosti na zúženém místě (kde děkovat nemusíme, stejně jako neděkujeme za to, že nás někdo nechá vyjít ven ze dveří, do nichž se chystá vstoupit). Abych se přiznal, na té úzké lávce bych sám nevěděl, jestli poděkovat... musel bych vidět situaci. Jestliže se sejdou dva lidi na místě, které může projít jen jeden, někdo uhnout prostě musí, za to možná není třeba děkovat, nevím. Rozhodně bych ale nezdravil, nemyslím si, že máme zavedeno pravidlo etikety někoho venku zdravit. (Nemluvě o současném zlozvyku zdravení na turistických stezkách, kdy z nějakého důvodu došlo k silnému přesvědčení mnoha lidí, že při výstupu nebo sestupu z nějaké hory musí pozdravit všechny, kdo jdou v protisměru, což může klidně znamenat během hodinové túry asi padesátkrát někoho pozdravit, v čemž naprosto nevidím smysl.( nebo V případě toho běžce by však asi poděkovat bylo vhodné, pokud mu člověk udělal prostor. Ale zase asi nemusíme děkovat za to, že nám někdo uhne z cyklostezky, kde byl před tím roztažen uprostřed s dětmi.

Osobně mám trochu problém s něčím jiným - přehnanou slušností. Tou je třeba přání dobré chuti u jídla, ačkoli podle etikety to není patřičné ani nutné. Někdo zase ale má dojem, že jíst bez tohoto rituálního přání je neslušné. Někteří mi přejí i ke slané housce, kterou mám v kanclu na stole.

Ano, jsme ve fázi, kdy je nad slunce jasné, že slušnost je projevem slabosti a ohleduplnost znakem nedostatečné osobní průbojnosti.

S tím bych nesouhlasil. Pro některé je slušnost slabostí, pro jiné zase projevem velkodušnosti a vyšší úrovně. Záleží jak pro koho. Burana slušností neoslníte, člověka na úrovni zase neoslníte neomalenou průbojností.

Zuzko, no nedávno jsem to zdravení zmiňoval v jednom článku. Přiznám se, že mě to štve, od mládí se neučí úctě ke starším.

Přesně, Pavle...

Hezký den

ja jsem taky "oldschool" - zdravi, kdyz nekam prijdu, pozdravim, kdyz odchazim a jeste popreju fajn den... a kdyz neco dostanu, tak podekuju

kdyz jsem se jako malej kluk stydel zdravit, tak si ke mne jednou mutr sedla na bobek (pamatuju do dneska) a rekla mi: mas snad zasitou hubu, ze neumis pozdravit?

No právě to přání fajn dne není odlschool, ale protivně moderní. Osobně bych se přimlouval za zavedené Dobrý den a na shledanou, to je zcela výmluvné, žádné "pěkné dny", "pěkné víkendy", "hezké zbytky večera" a podobně už slyšet nepotřebuji, zvláště od zcela neznámých lidí, u nichž nelze předpokládat nějaký hluboce upřímný cit a přání, ať mám zrovna já ještě hezký večer. Je do zbytečná sentimentalita. Na shledanou myslím úplně stačí. Den si mějte jaký chcete.

napíšu vám dva příklady. Jeden pro usmání a druhý pro potvrzení vaší úvahy. 1.před více jak dvaceti lety jsme byli s manželem na dovolené v jižních Čechách. Tehdy jsem se nechala, nevím proč, ostříhat na hodně krátko. Šli jsme po úzké lesní cestě. Za námi cyklista, tak jsme se mu uhnuli a v momentě, kdy jel okolo nás, tak prohlásil: dík kluci! Manžel se mohl roztrhnout smíchy. 2.současnost. Každé ráno venčím psa. Potkávám souseda, co vodí svého syna do školky. S pánem se dost hlasitě pozdravíme, ale dítě nic a otec ho ani neupozorní, že by mohl něco kváknout. Přemýšlela jsem jak bych upozornila na tento nedostatek. Další den jsem pak pozdravila nejen toho pána, ale klukovi jsem řekla ahoj. Byl evidentně zaskočený a nic neřekl, ale otec ho aspoň napomenul. V tu chvíli jsem si říkala, že se snad už budeme zdravit všichni. Omyl. S pánem se pozdravíme, ale kluk neřekne nic a jeho otec také ne.

Jak říká moje kolegyně - my to s dětmi těch pár hodin vydržíme, ale rodiče je mají na pořád... asi se táta bude divit, až chlapec přestane být roztomilý, vyrazí mu uhry a začne s ním cloumat puberta. Pak bude pozdě.

Vám přeju hezký den.