V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu. 

Od té doby vím, že dokud nevstoupím do ordinace, židli nesmím opustit.

Vytáhnu z kabelky mobil. Tím se zařadím do davu. Všichni, tedy kromě asi devadesátiletého pána, který sedí proti mně a klimbá, zírají do telefonu. Na chvíli zapomínám na realitu. Což není dobré. Jeden pacient vychází z ordinace, jeden vchází dovnitř. Další paní se vbelhá do čekárny a bezradně zůstává stát. Ráda bych byla slušná a pustila ji sednout, ale mám funkční jen jednu nohu, tak bych stání neustála. Stojí uprostřed čekárny. Bohužel už není volná židle a všichni si svá místa bedlivě střeží.

V čekárně zhoustne atmosféra, když sestřička pozve další. „Teď jsem na řadě já,“ vystartuje ze své židle jako raketa paní se zavázaným kotníkem. „Ne, já,“ bojuje za své právo kulhající důchodce. Začnou si nevybíravě vyměňovat názory a já si uvědomím, že nevím, kdy půjdu. Vždyť já nevím, kdo přišel přede mnou. Abych to taky věděla, když jsem tady v té době ještě nebyla.

„Prosím vás, kdo přišel přede mnou?“ řeknu do zahuštěného vzduchu. Nic. Ticho. Možná slova nedošla na druhý konec čekárny. Zvýším hlas a zeptám se znovu, přičemž pohledem svých tmavých očí hypnotizuju ostatní účastníky zájezdu. Když to zopakuju počtvrté, jednomu mladšímu muži se zželí mé maličkosti. „Vy jste přišla po tomhle pánovi,“ a ukáže vedle sebe. Na židli stále klimbá stařík. Hlava mu padá na hruď. Panebože, je vůbec ještě živej?

„Takže přede mnou jdete vy, vy, vy, vy, vy,“ rozpočítávám sedící pacienty, jako bychom hráli hru - ten, ten, ten, ten vypadne z kola ven!

„Nje, éště my tu býli pšed vámi,“ řekne jedna paní a ukáže na muže vedle sebe, jakože k sobě patří. „Ne ne,“ hájím svá práva, „pamatuju si, jak jste si sedala na tuhle židli.“ „My pšédtím séděli tám v róhu.“ Rozhlížím se kolem sebe, jestli bude někdo souhlasit. Všichni jsou už zase neteční, zahleděni do svých obrazovek. Adrenalin mými žilami protéká zbytečně, nemůžu stres vyběhat, mám jednu nohu chromou a s tím se špatně běhá, a taky nesmím opustit svou židli. Byla bych odsouzená ke stání na jedné noze a dvou berlích. Mlčím a hryžu si jazyk.

Těžkým krokem vchází mladá žena. Pečlivě až po krk zapnutá zelená bunda jí obepíná velké kulaté břicho. „Pojďte si sednout,“ vyzve ji jediná slušná paní v čekárně, a hned se zvedá ze svého strategického místa těsně vedle dveří do ordinace, „já jsem tu stejně jenom jako doprovod,“ dodá. Pro všechny ostatní sedící na židlích je neviditelná, i když se chová poměrně hlučně, podupává, hlasitě pije, pokašlává a vtahuje zpátky do nosu nudli. Těhotná žena odpoví: „Děkuju, já jdu jenom z rentgenu.“ Aha, tak je jen tlustá. Budiž jí tam nahoře připsáno k dobru, že svého břicha nezneužila k získání židle.

Dopoledne se líně vleče. Do čekárny by už neproklouzl ani papírový kapesník. Nově příchozí čekají na chodbě. Občas někdo vyjde z ordinace, další vstoupí dovnitř. Odcházející šťastně pozdraví a na svých berlích, francouzských holích či s ohnutými bolavými zády si odskotačí radostně ven se slovy: „Tramtadadá, mám to za sebou!“ Z davu na chodbě se oddělí nový pacient a vstoupí mezi nás. Předpokládám, že i tam se odehrává lítý boj o to, kdo tam byl dřív.

Zdá se, že brzy budu na řadě. Chce se mi sice na záchod, ale svou židli neopustím, i kdyby mě to mělo stát znečištění kalhotek. Ne, není to tak akutní. To vydržím, možná něco vypotím. Je tady vedro jako při poslední válce v Jugoslávii. Potí se všichni, a všichni vydávají jakýsi odér. Nově příchozí jen pokrčí nos a zatřesou se odporem dřív, než vyhledají své místo, ať už k sezení nebo ke stání.

Mé soukromé peklo ukončuje sestřička. „Pojďte další.“ Jsem konečně na řadě. „No tak pojďte,“ netrpělivě, naléhavě zopakuje.

„Už jdu!“ zakmitám rychleji berlemi a šťastná, jako když jsem dostala své první kolo, mizím v ordinaci.