Piccolo neexistuje! Věděli jste to?

Máte rádi kávu? Pijete presso, piccolo nebo latéčko? Tak pozor! Nic takového neexistuje. A jak to vím? Uvařte si svoji kávu, posaďte se a čtěte dál.

To jsme před lety s partou běžeckých bláznů pobíhali po Pelhřimově a okolí. Jasně, že jsme se zaběhli podívat i na legendární krematorium. Po takovém proběhnutí kolem krematoria vyhládne každému. Jeden místní sliboval, že zná pěknou cukrárnu zásobenou dobrou kávou a chutnými zákusky.

Běžci, stejně jako ostatní populace mají někdy osobitý vztah k výživě. Jsou tací, před kterými když kousnete do klobásy, tak se pokřižují. Jiní tyto stavy prožívají, zahlédnou-li ve své blízkosti chleba. Někdo dává přednost energeticky vyvážené stravě a cpe do sebe různé koktejly optimálního složení, jiný když na půl ucha zaslechne gel (a může být i lubrikační) osype se a zatřese jak osika ve vichřici. Ale při slovech cukrárna, dorty, kafe, jsme jako jeden muž zrychlili tempo ve snaze být tam co nejdřív.

Banda natěšených, zpocených šílenců v běžeckém vtrhla do cukrárny. Sobotní ospalé odpoledne, uvnitř liduprázdno. Zákusky se líně povalují ve vitrínách a slibují vyhládlým sportovcům nesmírné vesmírné požitky. Přívaly slin jsme nestačili utírat.

Za pultem netrpělivě podupává malý obtloustlý mužík. Stříbrné brejličky, vlasy sčesané do pečlivě udržované přehazovačky, pod krkem motýlka, bílá košilka, černé kalhoty, na nohou pantofle. Zdá se, že běžecká banda mu do sobotních plánů nějak nesedí. Nervózně pomrkává. Cukrárna vypadá nóbl, my ne! Na dveřích ovšem neměl napsáno - Vstup povolen pouze ve společenském oblečení. Pánovi zřejmě nedochází, že běžci oblečeni ve zvučných sportovních značkách, ověšení různou technikou mají ve svých outfitech uloženo víc peněz než kdokoli jiný ve spořitelně.

Nedbali jsme jeho přezírání, které hraničilo s pohrdáním, seřadili se do fronty a začali objednávat.

„Jedno presso.”

„Milý pane, je to espresso, žádné presso,” s výrazem „játotušilžesoutopitomci”, poučil svého zákazníka.

„Já si dám latéčko.”

„Latéčko? Jaké latéčko?” muž třikrát zalapal po dechu. Když chytil druhý dech (na což jsme my běžci zvyklí!) s ironií v hlase poučil negramotnou Hanču, absolventku dvou vysokých škol: „Máte na mysli caffe latte?”

„No asi jo,” odpověděla Hanča a trochu se začervenala.

Objednávali jsme si postupně ona pressa, latéčka, piccola. Ti, kteří si už svoji kávu nesli ke stolku, se cítili jako potrestaní žáčci na hanbě. Na ty, kteří neposlouchali, co se kolem děje, to teprve čekalo a ti, kteří dávali pozor, už věděli, co si mají objednat. Dali si čaj.

A pak to přišlo, když další objednal picolíčko, muži došla poslední špetka trpělivosti.

Zbrunátněl, začal zrychleně mrkat oběma očima. Pravou rukou si odhodil přehazovačku, až nám zamávala na pozdrav.

„Piccolo, piccolo neexistuje!” zařval hlasitě jako lev nad úlovkem. Hlasitě dýchal, zdálo se, že má zdravotní potíže. Třikrát nadskočil, patičkou si dupnul, až se motýlek pod bradou zatřepotal.

„Vážení, kolikrát vám budu vykládat, že piccolo neexistuje!” A začal vysokým, třesoucím se hlasem poučovat všechy ty vzdělance, kteří už dávno ze školních škamen vyšli, co je co, jak se čemu říká a proč. „Co si myslíte, já jsem si pořídil tuhle cukrárnu s kavárnou a denně si tu takoví ignoranti jako vy objednávají ty vaše piccola, latéčka i pressa, já už toho mám dost! Já už nemůžu, já to tady zavřu,” dokončil svůj vyčerpávající proslov a odešel do zákulisí.

Podívali jsme se po sobě, trochu jsme se smáli, ale zároveň nám ho bylo trochu líto. Být v české kotlině průkopníkem a novátorem je přetěžké!

V rychlosti jsme si vypili svá piccola, latéčka i pressa, snědli dortíky, zvolali pozdrav do prázdna, a vyběhli do slunného odpoledne.

Ale od té doby, díky tomuto nervóznímu majiteli, který chtěl mezi český lid dostat trochu osvěty, co se týče názvosloví italské kávy, vím, že picolo neexistuje. Jenže, co mám dělat, když ho miluju. Proto při objednávání kávy vždy říkám: „Prosím espresso,” a jedním dechem dodávám: „malé.” Přitom palcem a ukazováčkem naznačím sotva dva centimetry.

Se stejnou pravidelností, jako k ženě přichází měsíční krvácení, přichází ke mně odpověď: „Jo, vy myslíte piccolo!”