Život je krásnej, i když vždycky nevyhrajete

Někdy se ovšem stane, že vyhrajete, ale je vám to stejně houby platný. Já jsem toho zářným příkladem.

Bylo, nebylo… napsala jsem před časem článek - viz zde:   a nedlouho potom byl uveřejněný i v obecním časopisu. A začaly se dít věci

Nejdřív dotyčný polepil obec pamfletem, kde znectil mě i šéfredaktorku obecního časopisu, a pak mi přistála ve schránce žaloba.

Poprvé v životě jsem se stala žalovanou a stála u soudu coby potencionální zločinec.

Naštěstí jsou soudy spravedlivé – v mém případě určitě – a rozhodly, že jsem nevinná. Nenapsala jsem nic, co by nebylo pravdivé. Soud odmítl veškeré body žaloby a žalobci nařídil, aby do patnácti dnů od nabytí pravomoci rozsudku zaplatil mně i šéfredaktorce po sedm tisícovkách.

Jestli hádáte, že nám nic nezaplatil, hádáte správně.

Po půl roce čekání jsem svůj požadavek předala firmě, která se zabývá podobnými případy. Firemní právní oddělení mi napsalo, že mám smůlu. Dotyčný má totiž na krku 14 exekucí, takže mých sedm tisícovek z něj nemám šanci dostat.

Kdybych ten soud prohrála, tak bych měla smůlu. Nemám na krku žádnou exekuci, a tak by můj odpůrce snadno dosáhl svého. A že mě žaloval kromě jiného i o hromadu peněz!

Soud byl sice spravedlivý, ale páky na dlužníky nemá. Musela bych podat žalobu a doufat, že něčeho dosáhnu. Je to marný, je to marný, je to marný.

Můj dlužník může být v klidu. V relativním klidu. Já se na něj tak akorát vykašlu, nestojí mi za to, i když v současné situaci je pro mě sedm tisíc dost peněz.

Tak jsem si sedla a zamyslela se. Jasně, vyhrála jsem! Na celé čáře jsem zvítězila. Narozdíl od odpůrce mám čistý štít i svědomí, nikomu nic nedlužím a můžu klidně spát. A to je k nezaplacení.