Zatracená církev!

Jsem rozčilená, jsem naštvaná a jsem v šoku. Co to jako je, s tou církví? Dovedla jsem si představit, že se leccos odehrává za zavřenými dveřmi, co by prosté ovečky mohlo pobouřit, ale tohle? TOHLE?

Nejsem věřící. Ale jsem slušnej člověk. Jak tak čtu o postupných odhalováních zneužívání a znásilňování v církvi, je mi z toho všeho špatně. Jak je tohle možný? Nejsem věřící, ale určitě mám v sobě víc víry než tihle církevní prasáci a ti, kteří o tom všem vědí a nic NIC nedělají. Vlastně dělají. Mlčí a zatajují.

Mám ráda kostely. Cítím v nich jistotu, pokoru, lásku, obdiv, mír, klid. Jenže co teď mám v těchhle prostorách cítit? Jak můžou žít všichni ti církevní potentáti v smíru a pokoře, jak můžou sklonit hlavu v modlitbě k tomu, v něhož možná věří? Jedno vím jistě. Ti, kteří byli zneužití a znásilnění, v Boha věří, proto se s důvěrou obraceli k jeho služebníkům. Ti věří. Ale ti, kteří je znásilňovali ne. To je jediné možné vysvětlení, jak tohle mohli dělat. Jak ale mohli mlčet ti, kteří věděli? Ani ti v Boha nevěří.

K čemu církev vlastně je? Víra je vnitřní pocit, jistota, energie, síla, která tomu, kdo věří, pomáhá na cestě životem.

Já věřím jinak. Ne v Boha, ale v lásku, dobro, v sílu přírody a sílu rozumu. To je moje jistota, to mi dává smysl života. Moje děti, moje vnoučata, moji kamarádi. V mé víře není prostor na znásilňování a zneužívání. Zato v církvi je to skoro norma. Nemám na mysli ty, kteří pomáhají. Mám na mysli ty, kteří zneužívají a ty, kteří mlčí.

Nikdo nejsme bez viny. Ani já ne. I já mám své třinácté komnaty, temné myšlenky, tajné skutky. Nemůžu se ale smířit s tím, že jsou pořád zneužívané, manipulované a znásilňované lidské bytosti, jimž se nedostalo pomoci. A ne na bitevním poli, ale v církvi, na kterou se s důvěrou obrátily.

Vím, že moje blogy nečtou církevní potentáti; ti si určitě listují v bibli. Jen bych ráda věděla, co v ní hledají…

Tenhle blog je psaný jinak, než moje ostatní blogy, které píšu ráda a pečlivě. Tenhle je výkřikem, ale ten výkřik musel ven.