Tentokrát se počasí vyvedlo ukázkově. Dušičkově. Jet na hrob je někdy jako jet k babičce. Jen babička už na mě nečeká...
V naší rodině jsme měli léta moc pěknou tradici. Sjížděli jsme se na chalupě u sestřenice Vlasty, abychom se my živí ve zdraví sešli a kromě radosti ze shledání taky zavzpomínali na naše milované, co už tu s námi nejsou. Jenže čas je neúprosný. Letos jsem do České Třebové jela sama. Vlakem.
Nádraží v České Třebové se změnilo. I záchody naznaly velkou změnu, mají tam dokonce počítadla. Musela jsem projít plynule, jinak by se mi mohlo třeba i něco přihodit. Zeptala jsem se obsluhy - kupodivu to byl chlapík - co by se stalo, kdybych musela ze zřejmých důvodů přidat do kroku. Vycenil na mě jediný zub v celé puse a odpovědět nedokázal.
Druhá cedule mě varovala, abych se zbytečně necourala sem a tam, mohla bych jim ty počítadla pěkně zavařit. Ukázněně a plynule jsem prošla tam a ven, aniž bych cokoliv poškodila. Konec hlášení z nádražního prostoru.
Pršelo.Fotit pod deštníkem není zrovna kratochvíle, kterou bych vyhledávala. Tenhle kostel jsem ovšem cvaknout musela, protože na rozdíl od velkých změn v tomhle městě zůstal stejný jako kdysi. A stejně jako kdysi se mi moc líbí.
Z dětství jsem si pamatovala, že cesta z Parníku - to je část České Třebové, kde bydlela moje babička a kde je i náš rodinný hrob - byla do centra města nekonečná. Dálka největší! Vedla taky kolem téhle budovy. Dřív to bylo gymnázium, dnes je to umělecká škola.
Naproti škole je pořád stejný tenhle domeček. Kdysi byl přece jenom trošku víc zachovalý a bydlela v něm stará paní. Dnes tam zřejmě nežije nikdo.
Zde je cíl mé cesty, hřbitov na Parníku. S babičkou jsme sem chodily za dědečkem a prababičkou pod vysokými lipami, jejichž kořeny nadzvedávaly hroby. Lípy u hlavní cesty pokáceli, aby se nebožtíkům nebortily jejich poslední domovy. Od té doby mi hřbitov připadá takový nahatý. Dnes tam jdu i za babičkou, maminkou a tátou.
Moje milé dušičky, které zde bydlí, mají pěkný výhled až dolů na koleje. Když babička zametala hrobní kámen, koukala jsem se vždycky, jak tam dole jezdí vlaky.
Když jsem se otočila směrem do kopce, i tady mají moji milí hezký výhled. Kousek za hřbitovní zdí je pole a les. Tam jsme s babičkou po návštěvě hřbitova zaskočily pro klacky a šišky na zátop. K tomu účelu jsme měly před hřbitovní bránou zaparkovanou kárku.
Náš hrob. Sochu stvořil Olbram Zoubek, tátův kamarád, když umřela babička. Socha by potřebovala rekonstrukci, přece jenom je holka na dešti už léta. Ještě vloni se nám kolem sochy a celého náhrobku pěkně vinul břečťan. Uschl, chudák. Zeď kolem hřbitova bývala ze starých pálených cihel. Tahle rekonstrukce jí moc nesluší, barvu bych tam viděla tmavší.
Přestalo pršet. Tenhle tunel u hřbitova je pořád stejný. Vždycky jsem si stoupla doprostřed a zkoušela ozvěnu. I tentokrát jsem ji vyzkoušela. Funguje jako kdysi.
Za tunelem je křižovatka ulic a já si pokaždé zvolila jinou. Všechny stejně vedou do té babiččiny. Do ulice s nadčasovým, a tudíž pořád stejným jménem. Ulice Čechova.
A to je ona, babiččina ulice a její domeček. Patří už dávno někomu cizímu. Ten babiččin neměl takovouhle hroznou barvu, ale pěknou světle šedou, měl dřevěná okna a dveře s malinkým okýnkem.
I ten žlutý vzadu má nový kabátek. Ovšem ten v popředí, kde kdysi bydleli Milerovi, je pořád stejný! Od domků dozadu jsou zahrady. Mně vždycky ta babiččina připadla nejen krásná, ale i velká. Když jsem se dívala z boční ulice přes plot, vyrazilo mi dech, jak je uzoučká. Kdysi na jaře nebylo kam šlápnout pro bledulky. Podél plotu rostly červené a žluté maliny. A rybíz. A houpačka tam byla. A babička...
Tady měla babička kamarádku. Hostinec U Rybků. Vždycky jsem si sedla do kuchyně za výčepem, cucala limonádu a babička si povídala s babičkou Rybkovic a pily spolu kafe, co stálo v konvici na kachlových kamnech.
Vedle hospody U Rybků bylo kino. Tam jsem s babičkou viděla poprvé pohádku Sůl nad zlato. Jo, to mi bylo šest let.
Pokud si dobře pamatuju, bývala tu samoobsluha. Dnes je tady tahle cukrárna Staré časy. Koupila jsem si českotřebovský měsíčník, odolala zákuskům a navštívila luxusní záchod. Pro jistotu jsem šla plynule a nevracela se.
Hned vedle samoobsluhy bývala veliká textilní továrna Perla. Dnes je vedle cukrárny tohle torzo. Babička v továrně pracovala jako tkadlena. Chodily jsme spolu někdy pro obědy do kastrůlku, když se jí nechtělo vařit. Toužila jsem vždycky v té jídelně jíst a jednou mi to babička splnila. Měla jsem tam písmenkovou polívku, a to druhé jídlo jsme si vzaly domů.
V továrně jsem byla kdysi na praxi v návrhářském ateliéru. Ten byl sám o sobě pěkný, ale cesta vedla přes provozy, z nichž jsem měla husí kůži a byla vděčná, že tam nemusím pracovat. Barevna byla nejstrašnější. I když i tkalcovna byla hrozná. Kravál, smrad, výpary. Dnes to tady vypadá jako v hororu.
Tahle ulice ústí na Staré náměstí. Podloubí vypadá jako kdysi a dlažba taky.
Netušila jsem, že nakladatelství Paseka má obchod nejen v Litomyšli, ale i v České Třebové. Hned jsem se koukala do výlohy, jestli tam nemají i knížku Dopisy Josefa Váchala, moje editorské dílo včetně úvodu a doslovu. Ve výloze nebylo, ale vevnitř určitě jo!
Ještě jsem se otočila, abych se podívala na pěkně opravené fasády domů na Starém náměstí. Kdysi tohle náměstí nebylo nijak hezké, ale teď je jakoby rozsvícené, sluší mu kytky, dláždění, kašna i barevné fasády.
Sice je pořád malinko našikmo, ale to nevadí. Rozhodně je mnohem hezčí než kdysi.
Hned za náměstím a kousek od nádraží je tenhle pivovar. Ulička je úzká, proto jsem ho vzala uříznutě, snad mi odpustíte. Zde jsem se rozhodla chvíli pobýt a dát si něco k jídlu a pití, než pojedu domů.
Tohle pivo mělo říz a chutnalo mi. Stejně jako hovězí líčka na červeném víně s grilovanou zeleninou. Zasloužila jsem si je. Cesta do dětství a zase zpátky má končit odměnou, aby jednomu nebylo líto, že to tak rychle uteklo. A cesta, která mi dřív jako malé holce připadala strašně dlouhá, byla vlastně krátká. Mám prostě delší nohy.
Byla to krásná sobota plná vzpomínek, tajných myšlenek i nečekaných dobrodružství.
(všechny fotky jsou moje)
