Všechny nemůžu zachránit…ale aspoň snažit bych se měla

Není snadné chodit po světě a potkávat ty malé chlupaté kuličky, co nemají domov. Řeč je o koťatech.

Odmalička miluju zvířata, zejména pak kočky. Už jako malá holka jsem věděla, že se nemůžu starat o všechna opuštěná živořící koťátka. To mi ale vůbec nepomáhalo.  Naši kocouři se měli jako v bavlnce, ale v časech mého dětství byla kočka na venkově i na maloměstě dobrá leda tak na chytání myší. Když můj kocour spolkl kost a ta se mu zapíchla do krku, veterináře vůbec nenapadlo, že by mu měl pomoci. Chtěl ho rovnou utratit. Naštěstí jsem kost kocourkovi cestou domů z veteriny vytáhla sama. No a jak to vypadá, situace pro kočky není ideální ani v dnešní době.

Někdy v červnu jsem zjistila, že v práci na dvoře bydlí pod nákladní rampou kočka a s ní čtyři malinká koťátka. Začala jsem je krmit. Kočičí maminka se po pár dnech nechala pohladit, ale koťátka se bála.

Po pár týdnech kočka odešla a s ní i tři koťátka. Na dvoře zůstalo jedno zrzavé kotě. Malý kočičí kluk. Kolegové mi začali říkat Kubišová, protože k nikomu kotě nešlo, jen ke mně. Bydlelo v temnotě pod rampou a já nevěděla, co s ním. Doma máme dvě kočky a psa, přece nemůžu z baráčku udělat zvěřinec…

Než jsem v září odjela na dovolenou, pověřila jsem jednoho důvěryhodného pána, aby se o kotě staral. Nakoupila jsem stravu do zásoby, nařídila, aby denně měnil vodu a misky poctivě umýval.

Na letošní dovolené jsme se skamarádili hned s několika kocoury a jednou malou kočičkou. Patřili k hotelu, kde jsme bydleli, a měli se dobře. Jenže hned za hranicí hotelu žily kočky, které měly smůlu. Nepatřily k vyvoleným a turisti o nich ani nevěděli. Zato my jsme si všimli…a bylo zle. Objevili jsme několik vrhů malinkých koťat a jejich polodivoké hubené maminky. Vrhů bylo víc než matek…no, a ta koťátka měla všechna jedno společné. Slepotu…nějaká strašná nemoc způsobila, že koťata, jichž bylo na parkovišti pod boudou určitě deset, byla v zoufalém stavu. Začali jsme nosit potravu na parkoviště, včetně misky s vodou. Oba s manželem jsme byli z koťat zoufalí. Jejich osud byl neodvratný. Přitom by stačilo, kdyby se odrostlé kočičky sterilizovaly. No jo, všechny nemůžeš zachránit…

Přijeli jsme z dovolené. Byl pátek a manžel měl hned ten víkend službu. V neděli jsem přijela o půlnoci z koncertu a večírku v hospodě. Doma bylo něco jinak. Něco mi neštymovalo. Dveře jindy otevřené ložnice byly zavřené. A co myslíte, že na mě koukalo z mé postele? Malé zrzavé kotě z práce. Manžel to nevydržel a kotě přivezl. Ty z dovolené jsme zachránit nemohli, tohle kotě ano.

A tak máme Mindu, Sisinku a Moura č. 2.  A ještě Besinku. O malém Mourkovi č. 2 bude určitě ještě řeč. Počítám, že hned příště. Protože si to zaslouží. :-)

...první vzpomínkový blog...