Vodní hrátky podle migrantky

Letos moře vynechám, stejně jako vloni. Vloni jsem dovolenou u moře vyměnila za život na svobodě. Utekla jsem a byl to nejlepší počin za posledních deset let, to mi věřte. Letos se postaral covid.

Když je vedro k nevydržení, odeberu se na koupaliště. Mám to od mého současného a doufám, že dočasného azylu kousek. Nasadím roušku, vlezu do metra, za chvíli vylezu, jedu pár stanic tramvají a jsem na bezva koupališti, které se jmenuje Stírka. Nejlepší je vyrazit hned po otevření. Je tam jen pár lidí, voda modrá, hladina nezčeřená, tráva zelená, stínu pod stromy dostatek. Jasně že se během dne koupaliště zaplní, ale není to žádná hlava na hlavě. Na Stírce je krásně.

Moje oblíbené místo je pod velkými stromy v chladivém stínu; jsem pravou blondýnou a sluníčko mi nedělá dobře. Pod stromy je celkem volno, protože se většina lidí peče na slunci a já je skutečně obdivuju.

Nejsem žádný ořezávátko, co se spokojí jen s dekou. Zakoupím si lehátko, které mi ochotně přinese jeden z několika pěkných mladých plavčíků. Jasně že plavu v bazénu, samozřejmě si čtu, pravidelně se občerstvuju a zcela určitě se jen tak flákám na lehátku, jako každý správný povaleč plovárenský. Jenže to bych nebyla já, abych taky nesledovala lidi, nekoukala kolem sebe, nestudovala a nesumírovala si vědecké pojednání o návštěvnících koupaliště. Zde předkládám jeho nástřel, který určitě ještě dopiluju k větší dokonalosti; záleží ovšem na příznivém počasí.

V jednom vynikám. Vždycky patřím k nejbělejším v celém areálu a troufám si říct, že nejen v něm. Málokdo mě o moje prvenství připraví, leč občas se tak stane. Sem tam se vyskytne jedinec, co se honosí úbělem tělesným, bělejším, než je okvětí bílé lilie, a vždycky je hrdým majitelem zrzavého vlasového porostu. Minule to byla osoba pohlaví ženského, dnes naopak chlapeček, chudinka malej běloučkej.

Zjistila jsem, že jsme národem, jenž má hluboké kořeny v lidové tvořivosti a zdobnosti. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Nejenže jsem nejsvětlejší, ale jsem taky prakticky jediná bez zdobení po těle, a to v jakémkoliv množství a kvalitě. Každý má právo vyzdobit se co hrdlo ráčí, jen mi tak nějak uniká, co s tím, až se malůvky omrzí, kůže seschne, případně až majitel ozdobené kůže přibere, což je více než pravděpodobné, že se jedno, nebo druhé stane. To je, jako by člověk chodil celej život v jednom oblečení bez ohledu na změnu v módě, tělesných tvarech a světovém názoru. Na koupališti před mým lehátkem defilují nápisy v různých jazycích, obrázky naivní, tajuplné, nerozeznatelné, srandovní, jednoduché, komplikované, předstírající umění, barevné nebo klasicky modré. Tatéři mají žně.  

Na koupališti jsem si taky povšimla jednoho jevu, jenž mi udělal velkou radost. Výskyt samotného tatínka a malého dítka. Zatím jsem měla pokaždé milou společnost takového tatínka a dítka hned vedle mého lehátka. Je to čirá radost poslouchat, jak si tatínci se svými dětmi povídají, hrají, starají se a ani jednou je nenapadne kouknout do mobilu, nebo zvýšit hlas. Je fakt, že ty děti jsou roztomilé, hodné, veselé a k zulíbání, protože jsou spokojené a středem pozornosti svých tatínků. Jo, to jsou pro mě nejhezčí chvíle na koupališti a temné obavy stran budoucnosti se malinko zmírní. Do reality mě ovšem zase uvedou maminky, jejich mobily a zvýšené hlasy…

Na koupališti se taky vyskytují lovci. Mám na mysli chlapa důchodového věku, který se snaží klofnout nějakou tu mladou buchtu. Naštěstí nepatřím mezi objekty pozornosti takových lovců, ba co dím, jsem pro ně prakticky neviditelná. Jeden takovej se posledně uvelebil za mým lehátkem a se svým kámošem svorně rekognoskovali terén a komentovali procházející buchty. Buchta… tak nazývali každou, která stála za povšimnutí. Aby jim líp utíkal čas, měli na dece na plný koule puštěnej tranďák. Dost často se z deky zvedli, aby se mohli blíž mrknout na vybrané buchty. Netuším, jaká je úspěšnost takových vysloužilých predátorů…

Nikdy dřív jsem nechodila sama k vodě. Až letos. A zjistila jsem, že to je nejvíc nejlepší, být sama. Nikdo mě nenutí být pořád ve vodě, nikdo se nediví a nikoho nedráždí, že si chci číst, nikdo mi neurčuje, kdy budu jíst a kdy pít. Na koupaliště jdu, kdy chci, jsem tam, jak dlouho chci a dělám si, co chci. Je to, jako bych se zhluboka nadechla a napila průzračné vody. To pochopí jenom ten, kdo žil dlouho v patologickém vztahu a našel odvahu z něj utéct. Jo. Sytý přece hladovému nevěří a já přeju všem svým čtenářům, aby nevěděli, o čem píšu. Ale věřte mi, že já to vím...

Neděle na Stírce