Víkend podle migrantky

Leden a únor jsou takový nanicovatý měsíce. Zima, brzo tma, skončila vánoční koncertní smršť a do jara je daleko.

Byly kdysi časy, že napadl sníh i v nížinách, dokonce se stalo, že jsme měli uhelné prázdniny, a to bylo úplně nejlepší. Poslední dobou se nám o sněhu může jen zdát, takže leden i únor jsou měsíce nejen nanicovatý, ale i nudný.

Už pátý měsíc mám status migrantky. Zvykla jsem si na svobodu a čím dál víc bych chtěla být ve svém. Mít svůj domov. Jak se rok s rokem vyměnil, je to nutkání čím dál silnější. Jenže tohle nijak neovlivním, musím prostě počkat a doufat, že to nebude dlouho trvat a já vyměním podnájem za svůj domov. Na jaře chce hnízdit kdejakej pták, tak není divu, že i Zajícová chce mít svůj pelíšek.

Moje nová práce je zatím ve stádiu domlouvání, a tak můžu ráno klidně spát, do kdy chci. Má to svoje výhody, být nezávislá, jen se trošku obávám vlastní lenosti.

Například tuhle sobotu a neděli. Naordinovala jsem si poznávací výlet, protože jsem měla po dlouhé době víkend bez zpívání. Počasí připomínalo spíš jaro. Vyrazila jsem brzo po obědě.

U rybníka je moc pěkná hospůdka, kde mají spoustu dobrých věcí a taky hezkej záchod.

Není to jediná hospůdka u rybníka, tuhle druhou prozkoumám příště.

Moje poznávací, a nebojím se říct vlastivědná vycházka, zde za kostelem skončila. Vlezla jsem zbaběle do autobusu. Zajímalo by mě, jestli víte, kudy jsem se v sobotu toulala.

V neděli jsem se svezla do centra. Nejen kocháním přírody, ale i kulturou lze trávit víkend. Hádejte, kde jsem byla:

Jo, hádáte určitě správně, kino Lucerna jsem poctila svou návštěvou. Promítali filmVlastníci. Výběr to byl záměrný; taky se chci stát vlastníkem, tak abych věděla, co to obnáší. Po zhlédnutí filmu jsem plná rozporuplných pocitů. Jestli by mi koneckonců nebylo líp v podnájmu...

Mám v úmyslu mrknout na filmTeroristka a obzvlášť mě lákají Pražské orgie. Taky  Ženská na vrcholu nezní špatně. Naopak vynechám Staříky a Ženy v běhu, tam mě žádná invence evidentně nečeká.