Tak strašně zbytečná smrt

...dokud nemávne kosou vedle tebe, nevnímáš ji. Denně čteš hrozivá čísla, na která sis za ty dva roky zvykl…

... a jednoho dne se dozvíš o smrti někoho, kdo je ti blízký, kdo prohrál boj s covidem, a kdo nyní patří k číslům, na něž sis zvykl.

23. listopadu jsem dostala zprávu, že je můj bratranec Libor v nemocnici na ARO. Deset dní předtím byl zcela zdravý…

25. listopadu zemřel…

Odešel můj poslední přímý příbuzný z tátovy strany.

Když jsme byli ještě děti, nějakou dobu bydlel u nás. Vychovávala ho babička, protože jeho maminka – sestra mého táty – byla hluchoněmá a stejně tak i Liborův otec.

Můj tatínek byl Liborkovým poručníkem. Libor měl složité dětství, ale ustál to na jedničku. Po vyučení zedníkem vystudoval střední knihovnickou školu, a jak si od dětství pamatuji, vzdělával se v historii, a byl vášnivým šermířem.

Jeho koníčky přerostly postupně v poslání a obživu. Stal se známým a uznávaným rytířem, kaskadérem, učitelem šermu na JAMU, choreografem, hercem. Vyrostl z něj krásný chlap s noblesou a chováním mušketýra, jenž měl jen jednu vadu. Nenechal se očkovat… jeho dcera Lenka ho marně přemlouvala.

Jsem přesvědčená, že kdyby nespoléhal na svůj zdravý životní styl, celoživotní cvičení a dobrou kondici, a nechal se očkovat, byl by s námi a my, co jsme tu zůstali, bychom dnes neplakali.

Libor po sobě zanechal hlubokou a dobrou stopu.  Má jen jednu chybu;  je příliš krátká…

26. 9. 1957 - 25. 11. 2021