Soustředění! Nad něj není!

Každý se musí občas soustředit. To je jasná věc. Nejdřív se soustředíme, abychom se naučili chodit, pak abychom donesli do nočníku všechno, co do něj patří.

Pak nás nutí soustředit se ve škole, pak v práci, no furt dokola nějaké soustředění.

Je to pěkná otrava, pořád se na něco soustředit. Ale! Je ještě jeden druh soustředění, a ten je úplně nejvíc nejlepší! Abyste věděli, tak my, co spolu zpíváme a kamarádíme v našem smíšeném sboru Gaudium Praha, taky my se soustředíme na jaře, na podzim, v zimě a nejvíc v létě! Začátek srpna nás vždycky zastihne, jak se vespolek pekelně soustředíme tu na Šumavě, tu v Krkonoších, popřípadě v jižních Čechách nebo na Vysočině. Letos jsme už podruhé oblažili svým zpěvem a všeobecným jásáním naposledy zmíněnou Vysočinu. Už vloni jsme tam pobyli a dobře se tam měli, tudíž jsme se letos znovu vrátili na místo činu do Škrdlovic u Žďáru nad Sázavou.

Někteří z nás se  nemohli dočkat a do Škrdlovic se dostavili už v pondělí. Ti, co mají dostatek dovolené nebo jsou  zasloužilými rentiéry, připravují půdu pro ty ostatní a hlavně si to spolu užívají. Letos začaly na Vysočině růst houby, ve Velkém Dářku byla voda jako kafe, slunce pralo a všeobecně bylo léto na samém vrcholu. Spolu se sborovými kamarády se účastní i někteří rodinní příslušníci, jako jsou například manželé, manželky, děti a vnoučata. Ti zpívat nemusí, ti si jen užívají.

Letos gaudiácká omladina byla vybavena vysílačkami. Po okolí penzionu a v lese bylo lze slyšet:

   „Tady orel, tady orel, bacha! Stará generace na obzoru!“

nebo:

  „Tady orel, tady orel, krutovláda jde!“

Čímž se ta nevinná dítka takto navzájem upozorňovala na blížící se rodiče potažmo prarodiče. Při vysílání nehrálo roli, jak daleko od sebe majitelé vysílaček jsou. My co nemáme tolik dovolené, jsme bohužel éru vysílání nezažili, neb to malé majitele během dvou dnů omrzelo.

Ve středu jsem vyrazila na Vysočinu já a kamarádka Věra. Původně jsme měly v plánu použít služeb Českých drah a posléze regionálního autobusu, leč kamarád Honza, co se rozhodl soustředit se taky od středy, nás v Praze na Smíchově nalodil na palubu svého vozu, kam se měl v osm dostavit ze svého bydliště někde u Mníšku. Vzhledem k neutěšené dopravní situaci jsme s Věrou musely hodinu čekat, což nám nevadilo, ale hned na počátku naší cesty jsme utratily každá dvě stovky za kafe, zmrzlinu, chlebíčky a tak podobně. Jenže naše heslo při každém soustředění je užít si a nikterak neskrblit, takže to bylo zcela v pořádku.

Každý cestovatel ví, že situace na Dé jedničce je zapeklitá, obzvlášť pak v létě. My jsme nástrahy překonali a vypadalo to, že nic nás už nemůže překvapit. Honza pouštěl audio knihu „Apáka a mamáka“ od Kolomana Kocura a bylo to tak famózní a tak jsme se všichni tři smáli, až jsme přehlídli odbočku na Žďár.

No jo. Jeli jsme pak dle navigace po takových cestách, že se nám tajil dech. Skoro každá byla totiž slepá! Nakonec se nám povedlo natrefit po úskalích navigací kladených na Žďár a odtud už to je do Škrdlovic, coby houslovým klíčem dohodil.

Jen co jsme se přivítali s ostatními, hned jsme spěchali do hospůdky U hrocha, a tam si dali do nosu. No a pak jsme vyrazili obhlédnout okolí a mrknout se, jestli je Velké Dářko pořád na stejném místě jako vloni.

Večer přijela kamarádka Hanka. To je velká organizátorka a ta nás nalákala na výlet do Žďáru.

  „Musíme navštívit muzeum klavírů! A pak půjdeme do restaurantu Pavlač, co má pět hvězdiček. Tam prý famózně vařej.“

I vypravili jsme se ve čtvrtek, abychom na vlastní oči spatřili expozici klavírů a pak si dali do nosu v proslulém restaurantu žďárském. Muzeum se mělo nacházet na zámku. Když jsme se optali v pokladně, kudy že se jde do proslulého muzea klavírů, personál kroutil hlavou. Neznali žádné takové muzeum. Pak si jedna starší pokladní vzpomněla, že kdysi, pravda, takové muzeum na zámku bylo. Hanka se přiznala, že v muzeu byla coby malé dítko, a to je přece jenom nějaký ten pátek.

Navštívili jsme proto muzeum jiné, takové moderní a vzdělávací. No nebylo to ono.

Pak jsme vyrazili do proslulého restaurantu. Umístění se mi jevilo poněkud podezřelé, neb Pavlač měla sídlit v ulici Nádražní. Tato ulice byla na sídlišti!

V patře typického sídlištního obchodního pidi centra se rozprostírala ona hospoda. Ano, žádný restaurant! Hospoda! Hotovky jim došly a minutkář se zatím nedostavil. Hotovkář prý minutky neumí…

Ach jo. Nicméně nám to náladu nezkazilo a na doporučení Hanky jsme se vypravili do hlubokých vysočinských lesů do restaurantu Tisůvka. Přátelé, a tam jsme se nadlábli! Tam to nemělo chybu!

Přečkali jsme u skvělého jídla a pití i sladké tečky dokonce prudký slejvák!

No a večer se sjeli i ostatní kamarádi a mohli jsme se plně soustředit nejen na kulinářské a poznávací zážitky, ale hlavně na sborové zpívání. Jo! Pilně jsme nacvičovali takovou krásu jakou je například Romance z pampelišek od Bohuslava Martinů nebo Gloria in D-dur od Vivaldiho. Krása…

V pátek nás kromě zkoušek a odpoledního výletu čekalo ještě oslavování. Mejdan na úrovni! Stejně jako já jsem vloni slavila, tak i letos několik kulatých jubilantů uspořádalo pro nás všechny velkolepou oslavu. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, jak by napsal klasik.

Sobota proběhla ve znamení zpěvu, výletu a zase zpěvu. Večer po zkoušce naši někteří pilní kamarádi secvičili ve vší vážnosti koncert. Nic není víc sexy, než hra na housle v podání naší Markétky.  Prostě paráda!

V neděli nás kromě zkoušek a balení čekala třešinka na dortu. Koncert v Santiniho proslulé kapli! Tak to bylo…. To bylo něco…

Ono se to nedá dost dobře popsat, to se musí prožít. Ani ne jako posluchač, ale jako zpěvák. Dodnes mi zní všechny tóny v hlavě, stejně jako mým sborovým kamarádům.

Ještěže už bude brzo září a my se zase začneme scházet a společně zpívat. Předtím ovšem bude nultá zkouška u Hanky na zahradě! Tam se sejdeme a budeme nejen zpívat, ale i grilovat a veselit se.

Na závěr svého elaborátu si neodpustím poznámku. Kdo nezpívá, ten je hodně ošizený! Zpěv působí blahodárně na játra a na duši a na celého člověka. Je hned líp na světě, když máte s kým zpívat…