Moje divoké jaro

Není to jen tak, napsat blog, když máte hlavu plnou úplně jiných myšlenek, které se zrovna dvakrát k publikování nešiknou. A tak vezměte za vděk fotoblogem, stvořeném z obrázků letošního jara, co se vlastně víc podobá létu...

Mám ráda srazy. A že jsem blogerkou, kronikářkou trojnásobnou a ještě taky zpěvačkou sborovou, nemám o srážení se s kamarády nouzi. Pozvání na sraz kronikářů Prahy Východu i Prahy Západu jsem nemohla nechat bez povšimnutí, neboť se konal v Průhonicích na zámku! Aby se i pan Zajíc obeznámil s krásami jinak nepřístupných zámeckých prostor, vzala jsem ho s sebou. Nejdřív se zpěčoval, ale vidina obložených chlebíčků hrála v můj prospěch. Průhonice, to je ale především pastva pro milovníky květeny. Zaparkovali jsme na druhé straně parku, abychom si celý park pěkně užili, než dorazíme do zámku. Zde je několik obrázků, k nimž není třeba komentáře. Ono je to tedy bez komentáře taky z toho prozaického důvodu, že prostě nevím, jak se ty kytky jmenují. Bezpečně poznám jen vlčí mák.

Zde si ovšem komentář neodpustím. I bez květů je tenhle strom prostě krásný a mně připomíná olivy v Řecku.

A zde návštěvu Průhonic obrázkově ukončím. Následovalo setkání kronikářů, kde jsem nefotila, protože jsem bedlivě naslouchala přednášejícím kolegům. A chlebíčky a kafe a dortíky byly, ku spokojenosti pana Zajíce.

Ještě jsem nestačila vstřebat zážitky průhonické, a už jsem spěchala hned druhý den do Žatce na sraz blogerský, o němž už čtenářstvo bylo informováno několika kamarády, co jsou rychlejší než já. Proto tedy zase jen několik obrázků.

Věže, to je moje. Žatecké jsou krásné a já doufám, že tenhle obrázek je trošku jiný, než nabídli kolegové.

Staré uličky a kočičí hlavy, tak to mám taky moc ráda...

A dveře, co vedou někam vzhůru a vy nevíte ještě kam, tak ty jsou mi obzvlášť milé.

Lze tušit, že za těmito dveřmi se skrývají sběratelské poklady, ovšem důkazy o tom nemám. Bylo zavřeno.

No, k bydlení to není, ale romantický to je.

A okna, ty já mám nejradši. Nejsem ovšem sama, takových je nás většina, okna nám přece umožňují nakouknout do světa, jenž je třeba objevit, například okno v okně

Zde opět důkaz, že jsem v tom Žatci skutečně byla. A protože jste si určitě prohlíželi fotoblogy ostatních účastníků, opustíme Žatec a vrhneme se jinam. Taky to má co do činění s blogem, je to ale jinej level. Kulturní bomba!

Ano, tušíte správně! Ocitla jsem se na křtu knížky Sběračka kostí, jejíž autorkou je kamarádka a podle mě jedna z nejlepších blogerek zde na idnes, Lída Svozilová. Nejen knížka na obrázku, ale i dráček je jejím dítkem a  já vlastním jednoho takovýho, co mu v puse kvetou sukulenty. A že to nebyl jen tak ledajakej křest, o tom svědčí následující fotka. Zkušení čtenáři zajisté poznají, kdo byl kmotrem!

A pak jsem ještě šla jako mnoho jiných na Václavák pod ocas. Nechodím na demonstrace jako v osmdesátém devátém i před ním, protože si myslím, že by to tentokrát měli vzít do ruky ti mladší, jde o jejich budoucnost. Jenže stát jen opodál není můj styl, tak se tam občas přece jen objevím.

Z Václaváku se přesuneme do klidnějších vod - do Panenských Břežan, kde jak známo bydlím, a kde jsem už výše zmíněnou kronikářkou. Nemohla jsem si nechat ujít Noc muzeí, protože náš horní zámek, co se z něj stalo muzeum a hlavně Památník odboje, stojí za to, i když si myslím, že ho znám dost dobře. Taky kaple svaté Anny, co se mi líbí víc než její slavnější sestra na Zelené hoře, je místem, kam chodím často a moc ráda, ač jsem nevěřící. Pojďte se mrknout, jaká byla u nás ta muzejní noc, a rovnou vám říkám, že byla krásná.

Na zámku, v kapli i parku se děly věci. Kostýmové scény, soutěže pro děti, koncert sboru z Odolena Vody. Taky občerstvení bylo a návštěvníků plno. Počasí parádní.

 Okna, ta sem patří, to je jasná věc. A na našem zámku jich je nepočítaně, jedno hezčí než druhé.

Je to krása, ten náš zámek. Kaple je hned vedle, tak se mrkneme tam.

Sbor z Odolena Vody zpíval moc hezky, a ten jeden zpěvák mezi zpěvačkami se neobával přesily a zpíval krásně. 

Po koncertu nám ještě panstvo zatančilo a pak zase muselo na zámek.

I já jsem se s kaplí, jak je vidno, rozloučila. Dala jsem si ještě na cestu víno, sedla si sama na lavičku a myslela na všechny, kteří tam se mnou neseděli.

Pěknej pohled je na mou milovanou vesnici, i když není středisková.

Než jsem se vydala domů, prošla jsem si ještě tu část parku, kterou teprve rekonstrukce čeká. 

 Cesta kolem zámku dolů do vsi je v noci malebná. Všude je ticho, sem tam štěká pes a zpívá slavík. 

Noc byla krásná, vlahá a já byla trošku opilá tím zámeckým vínem. Někdy je dobré být sama...

A když byla ta muzejní noc, tak tenhle hrad v zahradě pod zámkem do téhle reportáže prostě patří.

Každá správná cesta  jarem, co se překlápí do léta, by měla končit svatbou. Tak já vás na jednu zvu.

Nejdřív se ale rozhlédneme, kde se ta svatba konala. Tady například byla jedna z nedůležitějších částí objektu - záchod.

Tady nevím co je, ale moc se mi to líbilo, a jako milovnice oken a dveří jsem tu fotku sem dát musela.

Jsme na zahradě a ta nádherná nevěsta je naše sborová kamarádka, sopránek Jana Jassmína

A zde i s manželem, velkým sympaťákem.

Ten dort je nejen krásnej, ale i moc dobrej, a jak je vidno, nevěsta i ženich jsou muzikanti.

Doma na mě čekaly kočky, Besinka a pan Zajíc, co spal u televize. Monty jako vždycky hlídal. 

Tohle divoké jaro, co je skoro létem, končí, a já se s ním loučím touhle reportáží. Hodně takových jar bych ještě chtěla prožít...