Migrantka, kamarádi a taky trochu courání po kraji

I migrantka, libující si v nabyté svobodě, potřebuje společnost kamarádů, sdílení radostných zážitků a hlavně si potřebuje s kamarády konečně zazpívat po hodně dlouhé době.

Nemohli jsme se dočkat, až se sejdeme a budeme spolu a budeme zpívat. Je to jako droga, mít bezva kamarády a společně s nimi být na jedné vlně. Nejen zpívání, ale i povídání, výlety a pití omamných nápojů tak nějak chutná víc, když jste s lidmi, které máte rádi a oni mají rádi vás. 

Náš smíšený sbor Gaudium Praha se už podruhé vypravil na soustředění do Chocně, protože jsou tam bezva lidi a vloni se nám tam moc líbilo. Než začne samotné soustředění, někteří z nás jedou dřív, aby si užili i jiných pozitiv, než je společný zpěv. I já jsem se vydala do Chocně na celý týden,  a zde přináším důkaz, že jsem se neflákala, nýbrž poctivě poznávala krásný kraj kolem choceňské základny.

Ze všeho nejdřív jsem se přivítala s ostatními kamarády, kteří přijeli stejně jako já do Chocně už v pondělí. Pak jsem vyrazila na výlet. Moje první cesta vedla do České Třebové. Jezdila jsem tam jako malá k babičce. Bydlela v části města, zvané Parník, a dnes sem jezdím několikrát za rok na hřbitov.

 Na náměstí jsem objevila skvělou cukrárnu, kavárnu a pekařství - takové  3v1. Sázava se jmenuje a je to skvělý kulinářsko-estetický zážitek!

Posilněna na těle i na duchu jsem se vypravila do Kozlova. Je to kouzelný kraj a stojí za to tam jet. Cestou jsem narazila na vesnici Semanín. Nikdy jsem tam nebyla, a to jsem teda koukala. Dominantou obce je parádní zvonice z počátku 17. století, kostel sv. Bartoloměje a kolem upravený rozkvetlý hřbitov. Hezky se o svou vesnici semanínští starají.

Do Kozlova je to jen kousek. Jezdil tam na chalupu Max Švabinský a já se mu vůbec nedivím. Je to kraj jako stvořený pro malíře, a nejen pro ně. Chaloupka je letos zavřená, kompletně ji rekonstruují, ale i tak stálo za to si tam zajet a rozhlédnout se po malebném kraji. K tomu dobře poslouží rozhledna. Pokud na ni nechcete vylézt, nevadí, kousek od rozhledny je občerstvovna a panoramata dobře uvidíte i z lavice pod stromem a můžete se dívat i do krásných očí kraviček.

Kolem chaloupky Maxe Švabinského je fakt co fotit, jen samotná chaloupka bude fotogenická a přístupná až příští rok.

Z Kozlova jsem to vzala přes Dlouhou Třebovou. Mají tam parádní kostel, který, když je sníh, vypadá jako by vypadl z katalogu  z rakouských Alp. Dlouhá Třebová je mou srdeční záležitostí. Léta jsme sem jezdili na statek, patřící mé sestřenici, hlavně tedy v období dušiček. 

Nejen přírodními a kulturními krásami živ je člověk. Je načase se jít někam najíst. V Ústí nad Orlicí v části zvané Hylváty se nalézá Měšťanský pivovar, kde se skvěle vaří, i když pivo to zatím není. Prý až od srpna. Kromě restaurace zde naleznete i krásnou kavárnu.

 Když jsme v Hylvátech, je škoda nemrknout se i do centra Ústí nad Orlicí.

Kdybyste náhodou zavítali do tohoto přívětivého kraje a jeli vesnicí Libchavy, stojí za to zastavit se U čerta. Naprosto nečekaný famózní zážitek. Hospůdku U čerta nenaleznete hned u hlavní silnice, musíte malinko odbočit do kopečka. Hospůdku provozuje rocker a jeho žena; původní myšlenka byla že jen pro kamarády, ale tohle místo brzo vešlo do širší vodácko cyklisticko motorkářsko rockerského povědomí. I do povědomí jedné migrantky. 

Ze značky je každému okamžitě jasné, že je U čerta rušno. Hospůdka je rozdělená na dvě části, mezi nimiž vede silnice. Interiér uspokojí nejen drsné chlapíky, ale i jemné dámy.

Tenhle pokrm je trhané hovězí na grilu a je to zcela famózní záležitost, to mi věřte. A než odejdeme, můžeme se mrknout na zvířátka. V době večerní ovšem všechna spala spánkem spravedlivých.

Další den jsem se toulala po zřícenině, konkrétně po hradu Lanšperk.  Byl založen asi v polovině 13. století  za posledních Přemyslovců, jenže doba jeho slávy skončila poměrně brzo, někdy v polovině 17. století už byl značně zpustlý. Lze vylézt na malou rozhledničku, postavenou nedávno, a to jsou panečku panoramata!

I podzemí tu mají, tam se ale nedá podívat, ovšem tajemno z něj kouká na sto honů.

A louky jako z  dob mého dětství...

Navíc tu žijí laskaví lidé, co se rozdělí pocestnými o živou vodu.

Pár kilometrů od Lanšperku se nalézá další záhada. Vlaková stanice Bezpráví.

I tady je hospůdka, co má dvě části, protknuté silnicí. Hospůdka je azylem pro vodáky, cyklisty i pěšáky.

Bezprávím projíždí spousta vlaků, ale skoro žádný tam nestaví. Jen několikrát za den tam můžete nastoupit do vlaku, ale za nějaký čas to už prý nepůjde...

Večer jsem se vrátila do Chocně. Vloni na soustředění bylo náměstí v rekonstrukci, ale letos je už v plné kráse. Soustředění začalo ve čtvrtek. Sjelo se celé naše Gaudium a po nekonečné době jsme zase společně zpívali. Taky jsme měli v sobotu na zámku koncert. Bylo plno. Vystupovala s námi skvělá zpěvačka Eva Kriz a na klavír ji doprovázel její manžel, známý hudební skladatel, autor filmové hudby a především vynikající pianista Milan Dvořák. 

Taky jsme pochopitelně kromě zpěvu i slavili a doháněli ztracený čas. Byl to krásný týden a já  jsem vděčná, že mám tolik bezva kamarádů. To je víc, než byste mysleli. Jsem migrantka, jsem svobodná a nezávislá, ale potřebuju lásku a laskavost. A taky hodně legrace a nejvíc zpívání. To se potom dá všechno vydržet. Gaudium moje, děkuju!