Už dlouho jsem se marně snažila, abych ji měla. Nešlo to. Jenže někdy se to tak semele, že se vám splní přání, přestože jste to už vzdali.
Začalo to před pár týdny. Možná mnohem dřív, jen jsem tomu nevěnovala náležitou pozornost. Tatínek mi vždycky radil, abych poslouchala svoje tělo, a tatínek tomu rozuměl, byl přece doktorem.
Prostě mi nebylo dvakrát po těle, abych to tak nějak stručně popsala. Ne že by mi nechutnalo, to zas jako chutnalo. Tady problém nebyl. Mně ale chutnalo všechno. Sladký, slaný, maso, mlíko, ovoce, zelenina, no prostě na co si jen vzpomenete. Dřív jsem jedla mnohem míň a víc jsem si vybírala, a to bylo dobře. Co bydlím pod jednou střechou s panem Zajícem, zvlčila jsem. On totiž můj manžel sežere co vidí a nejvíc mu chutná večer. A já jsem jen slabá žena, co snadno podlehne. I podlehla jsem špatným stravovacím návykům Zajícovým. Ono se to dá nějakou dobu vydržet, ale pak nastane okamžik, kdy vnitřnůstky začnou remcat. Začne se jim to zajídat, ty kvanta jídla, co musejí chuděrky zpracovat. No a já místo abych poslechla varovné signály, nedbala jsem a futrovala se halabala pořád dál.
Taky závodní stravování se podepsalo výrazně na nepohodě v mých útrobách. Až jednou před těmi pár týdny mě to skolilo. Vypadalo to jako střevní viróza se všemi nepříjemnými projevy, určitě je všichni znáte. Jenže místo aby to viróza po pár dnech nejezení vzdala, nehodlala vyvěsit bílou vlajku a bydlela u mě dál.
Pakovali jsme se na dovolenou k Egejskému moři. Obávala jsem se cesty; ne že bych se bála lítat, ale že prostě nedoběhnu na ten pidi záchodek v letadle, a i když bych nakrásně doběhla, bude obsazeno. I učinila jsem rázná opatření. Prakticky jsem žila jen ze vzduchu. Výsledek se dostavil. Cestu jsem zvládla bez újmy a pobyt v prvních dnech u moře byl v cajku. Trochu jsem začala jíst, ale velmi opatrně a rozhodně jsem nehazardovala jako pan Zajíc. Tomu se to po pár dnech vymstilo, jak jsem vás již informovala před časem. Ale co čert nechtěl, i mně se náhle přitížilo! A tento ztížený stav u mě přetrval, přestože jsem nasadila drastickou léčebnou kúru, jež spočívala v pití vody a nejezení.
Prostě mi bylo blbě. Začala jsem přemýšlet a vymyslela jsem to! Zjistila jsem totiž, že mi vadí: sladké, mastné, smažené, syrová zelenina, syrové ovoce, maso, pivo, alkohol všeobecně. Co s tím? Stát se doživotně asketou a žít o vodě a sucharech? To si nezasloužím!
I vzala jsem rozum do hrsti. Když mi vadí sladký, vem to čert. Bez toho se obejdu. Když mi vadí smažený, tak ho vynechám. Když mi vadí syrová zelenina a ovoce, tak to budu konzumovat teplý. A představte si, ono to funguje! Na trochu olivového oleje fláknu papriky a rajčata, orestuju, okořením, přidám česnek a ono je to dobrý! Mňam! A je mi dobře. Mrkvičku na másle, jablíčka na másle se skořicí a vanilkovým cukrem, sem tam brambory ve slupce vařené a posléze orestované s kouskem šunky od kosti a cibulkou, a je mi skvěle! Jen mám jeden problém. Panu Zajícovi to taky chutná a ten když se pustí do mého zdravého jídla, tak neví, kdy přestat, přestože už má v sobě kus flákoty s knedlíkem.
Abyste si nemysleli; občas si kousnu do masa a občas si vezmu i kousek něčeho sladkýho. Ale jen trochu, aby se můj žaludek nelekl.
Je mi dobře, zhubla jsem, a proto mám tu novou dírku. Musela jsem si ji u pásku vytvořit, aby mi nespadly kalhoty. Včera jsem dobíhala autobus a koukám, běžím jako zamlada! Jako srnka!
