Leze na mě jaro…

Měla bych být už zvyklá, jaro je tady přece každej rok, a že už jsem jich zažila! Jaro leze na všechny a nic s tím nenaděláme. Ovšem někdy to jednoho stojí dost prachů, to lezení jara.

U mě se to projevuje toužením po nových brejlích. Tak… taky se mi líbí chlapi, to jo, ale už to není, co to bývalo. Moje možnosti se sakra ztenčily a výběr se razantně zúžil, co si budeme nalhávat.

Brejle mám a dokonce dvoje! Letos jsem si dopřála, takže můžu po těch chlapech koukat skrz novou optiku, a to je bezva.

Nejen já, ale i náš zvěřinec zaregistroval, že ve vzduchu se něco děje. Ač inverze, jejich vyvinuté smysly zaznamenaly budoucí jarní vlání. Celý prosinec a kus ledna je nenapadlo vylézt z baráku, ale na hromnice, o hodinu více, a šup, už to s nimi cvičí, ač jsou vykastrovaní a sterilizované.

Zvlášť s Montíkem a Mourkem to šije. Sotva se nažerou, hned chtějí ven, mrknout se, co dělají v okolí kosáci, jestli se už myši vyhrabaly a co je v okolí nového. Večer je lákáme domů a jen neradi poslechnou.

Včera jsem vařila lahůdku, kterou jsme už dlouho neměli. Uzený hovězí jazyk. Mňam! Jazyk to byl pořádnej, tak jsem ho musela rozpůlit, aby se mi vlezl do hrnce.

Pěkně se uvařil, stáhla jsem ho z kůže, malinkej kousek ochutnala a šup s ním do trouby, aby se nedostal do zorného pole našich miláčků. Večer jsem zalehla a zvěřinec svorně se mnou. Mourek na parapetu, Monty v košíku, Sisinka v nohách postele, Minda v ošatce, Besinka na křesle. Všichni spali, jak se sluší a patří na vychovanou kočičí a psí mládež.

Pan Zajíc byl chudák ještě v práci a domů se vrátil až po půlnoci. Vzbudilo mě halasení. Slezla jsem dolů a natrefila manžela, kterak v ruce drží kousíček jazyka a nevěřícně na něj kouká.

   „Tohle bylo za odpadkovým košem!“

No jo…naši miláčci si počkali, až panička pěkně usne a pak se vypravili na lup. Úplně to vidím:

  „Hele, ty mourovatej, už chrní, jdeme!“ to byl Monty.

  „Jo, ale holky tu zůstanou, ty by nám jen překážely,“ broukl Mourek.

  „Kluci, kam jdete?“ Sisinka se jen protáhla.

  „Nikam, koukej spát!“

Montík s Mourkem se odkradli do kuchyně. Mourek je mazák, co umí otvírat dveře, tak co by neotevřel i troubu, když je v ní ještě vlažnej uzenej hovězí jazyk!

Prostě ti dva uličníci se vloupali do trouby, vytáhli z mísy ten lepší kus jazyka, aniž by s mísou pohnuli, a jali se svorně hodovat. Přifařila se k nim i Besinka, co je sice vychovaná, ale výchova nestačí na vůni uzeného hovězího jazyka, zvlášť když je ještě vlažný. Z té půlky, co ji uloupili, zbyla jen malá špička, a tu si schovali do temného kouta za odpadkový koš na horší časy.

  „Kluci, bacha, páníček jde!“  Kocouři byli v mžiku zpátky v ložnici a dělali, že spí spánkem spravedlivých.

Jen chudinka Besinka stála u dveří, vědoma si svých psích povinností, mezi něž patří i vítání páníčka. Tentokrát to odbyla a mazala na zahradu. Odmítla jít zpátky domů, na rozdíl od kocourů moc dobře ví, že do trouby se neleze a jazyky se nežerou.

Koukali jsme na ten zbytek. Byly na něm přilepené bílé montíkovské chlupy a zrzavé mourkovské chlupy.

Besinka napjatě poslouchala za dveřmi a když zjistila, že se oba smějeme, přišourala se a nenápadně vlezla do pelíšku.

Za pár hodin jsem vstávala do práce, a co myslíte…všichni byli jako jeden muž nastoupení v kuchyni a žádali si snídani. Nic! Nic nedostali! Besinka se aspoň tvářila provinile, ale kocouři ne, kdepak. Jen se olizovali a jak jsem zjistila, vypili po těch nočních hodech dvě misky vody. No jo, jazyk musí plavat.

Když jsem odcházela, proklouzli oba kocouři ven a bok po boku utíkali vstříc kočičím dobrodružstvím. Jaro je tady za chvíli!