Jak jsem v Ostravě zhřešila

„Příště se sejdem u nás, v Ostravě,“ pravil Tomáš na srazu blogerů, odehrávajícím se jako každý rok v matičce Praze.  Tak to byla výzva.

V Ostravě jsem nikdy nebyla, a když můžou přijet blogeři nejen z celé republiky, ale často i ze zahraničí k nám do Prahy, proč bychom my blogeři z Prahy a blízkého okolí nemohli jet do Ostravy?

Jak Tomáš  pravil, tak učinil. Blogerské klání na ostravské půdě avizoval ve svém článku na blogu.

Naše pražská pětka se setkala na Hlavním nádraží. Soňa, Honza, Mirka, Šárka a já. Myslím, že to byla důstojná reprezentace blogerů hlavního města. V Pardubicích se k nám přidala liberecká sekce v zastoupení Šárky. Zástupce svitavských kolegů Jaromír si trochu přispal, leč slíbil připojit se k nám, jakmile se trochu probere. Přímo v Ostravě se k nám přidala zástupkyně Kroměříže Jana. Ostravští blogeři mohli spát v deštivém dopoledni, jak dlouho se jim zachtělo, a my přespolní jsme objevovali krásy ostravské metropole na vlastní pěst. Odkud máte každé pořádné město jako na dlani? Z věže přece! I vylezli jsme na věž Nové radnice, a přestože pršelo, obhlédli jsme Ostravu ze všech stran.

Cestou do hotelu jsme se mrkli na sochu Věry Špinarové. Je to taková hrůza, že jsme si ji ani nevyfotili…no a pak se blogerská grupa rozdělila na skupinu A – ti šli doprava, a skupinu B – ta šla doleva. Hotely jsme měli totiž různé. Já jsem se vydala se Soňou a Honzou do hotelu Imperial, představte si to! Plácli jsme se přes kapsu, ale zase jsme to měli nejblíž do hospůdky 2 promile, cíle našeho blogerského sympozia.

Hotel dostál svému jménu, prvotřídní po všech stránkách. Můj jednolůžkový pokoj byl zcela bez poskvrnky.

Naše blogerské setkání zdokumentoval už Tomáš a já můžu jen dodat: bylo to nad očekávání příjemné! Už dlouho jsem se tak nezasmála jako tento večer.

Noc byla sice ještě mladá, ale hospůdka přesto zavírala před půlnocí. Ano, můj předpoklad, že na půdě ostravské se konečně rozšoupnu až do kuropění, se nesplnil, ale zase jsem si mohla víc užít luxusu hotelového pokoje bez doma všudypřítomné zvěře včetně pana Zajíce.

A zde si sypu popel na hlavu a činím pokání. Ač na pokoji sama, zhřešila jsem! Ano. Pozorný hotelový personál mi přichystal pokušení, jemuž nelze odolat. Na stole ležely dva čokoládové bonbónky krásně zabalené a na posteli pak malá čokoládička též ve sličném kabátku. A já, slabá žena, jsem podlehla. Snědla jsem všechno, ač bylo k půlnoci! Výčitky svědomí mě natolik trápily, že jsem nemohla prakticky usnout, ač postel byla pohodlná a peřinka měkká. Jak vidno, lze zhřešit, aniž bych to původně měla v úmyslu.

U snídaně jsem se už krotila, přestože tam na mě byla nastražena spousta lákadel. Naštěstí jsem po probdělé noci, plné zpytování svědomí, opět stanula oběma nohama na zemi a dala si jeden krajíček chleba s bezpohlavní šunkou. Jen malý kroasantík mi tak nějak přistál na talíři. Vzhledem k tomu, že jsme se pak ocitli v ostravském důlním labyrintu, jenž si vyžadoval nejen pevnou soustavu nervovou, ale i klidnou mysl, byl kroasantík namístě.

Ostravské blogerské sympozium ve mně zanechalo hlubokou stopu. Ano, bylo to skvělé setkání – Tomáši dík! - cesta pendolinem tam i zpět s pražskými kamarády neměla chybu, a přestože lilo jako z konve, Ostrava se mi jevila býti malebnou a zajímavou. Jen jsem nenavštívila Stodolní ulici a neochutnala ostravskou klobásu, jak jsem měla původně v úmyslu. Z návštěvy Stodolní mě odradili ostravští kamarádi a z konzumace klobásy rovněž.

A na samý závěr se musím přiznat ještě k jednomu zhřešení. V pendolinu jsem si dala palačinku s čokoládou a se šlehačkou. Ale byla moc dobrá a já tímto děkuji ČD za kulinářský i cestovatelský zážitek.