Jak jsem byla tři dny romskou menšinou

Jsem skoro rok migrantkou, ale to mi nestačí. Celý život jsem pravou blondýnou, a to mi taky nestačí. Žádná výzva mě nezaskočí, a proto jsem se stala na tři dny regulérní cikánkou… Romkou.

Každý rok jezdím na festival sborového zpívání do Liberce. Bohemia cantat je prostě úplně nejvíc nejlepší závěr prázdnin, jaký si lze představit. To se sjedou na prodloužený víkend do Liberce zpěváci z celé republiky a přilehlého okolí. Rozdělí se do šesti (letos jen do pěti) ateliérů s různým zaměřením a zpívají, až se liberecké kopce zelenají.

Vybere si každý. Od vážné klasiky přes muzikály, filmovou hudbu, až po takové bonbónky jako je třeba židovská nebo romská muzika. Vždycky jsem si vybírala smíšený ateliér. Předloni to například byl ateliér písniček Jury Pavlici, a to byla jízda! Zpívali jsme s Jurou na pátečním koncertu a v sobotu byl v našem ateliéru osobně!

Letos jsem si vybrala okamžitě. Líbil se mi čistě ženský ateliér, zaměřený na romskou muziku, pod vedením Terezy Staňkové. Líp jsem si vybrat ani nemohla!

Přihlášky do ateliérů se tradičně otevírají 1. dubna. Letos je všechno jinak, a to se týkalo i Bohemky. Nikdo nevěděl, co bude, co se bude smět a co ne, a festival v Liberci nebyl výjimkou. Naštěstí se dobrá věc podařila, dobro zvítězilo nad zlem a festival se uskutečnil.

Mě ovšem neohrozil covid, na mě se chystalo jiný překvápko. V pondělí jsem šla k paní zubařce, aby se mi mrkla na problematickou šestku vpravo nahoře, co mě zlobí už třičtvrtě roku. Tahání nervů, čištění kanálků, no znáte to… Zoubek už byl několik týdnů jako v bavlnce, i rozhodly jsme se s paní doktorkou, že ho uzavřeme. Jenže v úterý se zub probudil k životu, a to v plné parádě. Pusa mi natekla do nevídaných rozměrů, ovšem ne zvenku, ale dovnitř. Jako by mi na patře vyrostl tenisák. Bolelo to jako….jako sviňa.

Celou noc jsem se těšila na středeční ráno. Jenže paní doktorka ordinovala až odpoledne. No, co vám budu povídat, kdo nezažil, neuvěří. Na rentgenu byl vidět velkej váček a trhání zubu v akutním zánětu, to je něco. Čtyři injekce do oteklého patra a dásní, o tom se mi bude ještě dlouho zdát. Dostala jsem antibiotika a doporučení, abych pár dnů nic nedělala. V mátohách jsem doma zapakovala na Bohemku a po krušné noci se vydala do Liberce. Paní doktorce jsem se pochopitelně nesvěřila, že hned po trhání zubu jedu na tři a půl dne zpívat romské písničky…

A pak to dostalo grády, jako každej bohemáckej rok. Společné rozezpívání, rozdělení do ateliérů, intenzivní práce.

Romský ateliér se skládal z padesáti dvou zpěvaček. Naše sbormistryně Terezka je kouzelná a její energie mě nadchla. Nebylo mi dobře, bolela mě pusa, měla jsem spíš ležet v posteli, ale to bylo to poslední, co jsem chtěla. Terezka nám poslala už před festivalem vlastnoruční nahrávky písniček po jednotlivých hlasech. Bylo znát, jak nám zpívání během karantény chybělo. Všechny jsme se doma pilně připravovaly a já se narovinu přiznám, že jsem nikdy v předchozích letech na festival nejela našprtaná jako letos. Hned od začátku jsem cítila, že jsme naladěné na stejnou vlnu, a že ta práce na nádherných romských písničkách bude ve mně ještě dlouho, hodně dlouho…

Je pravidlem, že se po skončení práce v ateliérech všichni rozejdou do hospod a nočních podniků, kde pokračují v družbě a zpěvu. Předešlá léta jsem se pochopitelně účastnila všech možných aktivit a noc nebyla dost dlouhá. Letos ne. Letos jsem hned odjela městskou dopravou (vždycky jsem chodila po Liberci pěšky, ale přece jenom jsem se na to tentokrát necítila) na internát a zalezla do postele.

Vynechala jsem i páteční koncert, kde účinkoval skvělý sbor Bohemiachor, ovšem v sobotu jsem si už na koncert troufla, tam zpívaly ateliéry, jejichž skladby se hodily do kostela. My cikánky jsme samozřejmě v kostele zpívat nemohly, ale jako divačky jsme tam být mohly, to jako jo. Zato v neděli na finálním koncertu v kulturáku jsme to rozbalily, to mi teda věřte! Ani mizerná akustika nás nemohla rozházet! Opřely jsme se do toho s pravou cikánskou vervou a všem ukázaly, že i v bílejch holkách koluje cikánská krev. Naše Terezka byla nejkrásnější cikánkou široko daleko a její úžasná energie nás vedla do nebe.

Byla to výjimečná chvíle a já dnes vím, že jsem propadla kouzlu romské hudby, její vášni a síle. Každá hudba je krásná, když ji prožíváte; zaryje se hluboko do srdce. A to ta romská dokáže, i když ji zpívá blondýna.

Nechala jsem v romském ateliéru kousek duše. Děkuju, moje cikánský holky, děkuju, Terezko, děkuju, Bohemko…

...abyste si udělali aspoň malinkou představu, zde jsou z šesti písní tři mobilové záznamy, pořízené kamarádkou Drahou. Oficiální videa ještě nejsou. Mě neuvidíte, protože coby prostřední hlas stojím přímo před Terezkou. Na Terezku je ostatně mnohem hezčí pohled.

https://youtu.be/gQZfQ3FCNvQ

https://youtu.be/uMG27trO2wc

https://youtu.be/g7RUZzwZskc

...a zde vzpomínka na ateliér s muzikou Jury Pavlici pod vedením Vítka Novotného...

https://www.youtube.com/watch?v=_IpNazhNUgc

...a zde ještě jedna vzpomínka na krásný malinký ateliér pod vedením Jirky Slovíka...

https://www.youtube.com/watch?v=R5_pv9qGBjM