Jak jsem byla mužem

Když tak čtu o všech těch pohlavích, co se v posledních letech objevila, začala jsem přemýšlet, jak jsem na tom já. Myslela jsem si vždycky, že jsem žena; co když jsem se ale spletla?

Dost dlouho jsem si myslela, že jsou pohlaví dvě. Mužské a ženské.  Během let se ke mně dostaly informace o touhách některých žen stát se muži, a naopak, důsledkem narození ve špatném těle. Uvědomila jsem si, jakou mám kliku, že jsem se narodila jako holka v holčičím těle, a že mě nikdy ani ve snu nenapadla jakákoliv pochybnost; přestože jsem dost dlouho to tělo měla spíš klukovské, jisté partie se zpochybnit rozhodně nedaly.

Pak se svět zbláznil a máme tu tolik pohlaví i nepohlaví, že z toho jednomu jde hlava kolem.

Přestože se svým pohlavím nemám nejmenší problém natož pochybnost, přece jenom jsem byla jistý čas v ohrožení, ba přímo jsem budila jistotu, že jsem chlap!

Moje maminka čekala miminko. Mě. Tatínek nemohl zvědavostí vydržet, až se vyklubu na svět, a chtěl vědět dopředu, jestli budu holka nebo kluk. Tehdy ještě nebyly vymoženosti, jako jsou dnes, žádný ultrazvuk, žádné zkoumání plodové vody, kdepak! Byl jen rentgen. Když byla maminka v devátém měsíci, tatínek nechal udělat rentgenový snímek. To už nebylo pro ni ani pro mě nebezpečné, navíc se tatínkovi i panu primáři na porodním nezdála moje poloha. Jenže já jsem převezla i takové odborníky, jakými byli tatínek a pan primář. S tou polohou měli pravdu; bylo jasné, že ven půjdu císařským řezem. Ale jestli vyleze kluk nebo holka, to nepoznali. Viděli jen miminko, co leželo způsobně na boku, stydlivě schovávající důkaz, co je vlastně zač.

Můj tatínek nelenil a rentgenový snímek ukázal ostatním svým kolegům lékařům nejen v nemocnici naší, ale i v té  okresní. A všichni odborníci včetně patologa vynesli verdikt. Je to stoprocentně kluk! Pro tento fakt jasně hovořil tvar mé lebky. Tak krásné a tak vysoké čelíčko je důkazem, že se narodí chlapeček, co z něj vyroste nadprůměrně inteligentní muž!

Tatínek mamince oznámil, že se narodí kluk a bude se jmenovat Franta. A protože neměl sebemenší pochybnost, byl milovníkem umění a sběratelem grafiky, nechal si od přítele malíře Cyrila Boudy udělat oznámení o mém narození. Vzhledem k tomu, že jsem se měla narodit císařským řezem, věděl dopředu i datum narození synka Franty.

Datum bylo stanoveno na 10. května, a to je i na onom oznámení. Jenže do toho něco vlezlo, už se nedozvíme co, a porod se odsunul na 16. května.

Všichni víte, že jsem holka. Já to vím taky. Jen tehdy na porodním sále zůstali všichni jako opaření, když pan primář vytáhl holku. Holčičku s lebkou nadprůměrně inteligentního muže. Naštěstí jsem i s tím vysokým čelem vypadala celkem normálně.

Když se maminka probrala z narkózy, hned se ptala tatínka, který u ní seděl, jestli je Franta v pořádku.

  „Ovečko,“ usmíval se tatínek, „máme holčičku.“

  „Jakou holčičku, Ovečko?“ nechápala maminka. Když pochopila, začala plakat, že tatínka zklamala. Tatínek ji utěšoval, že je to přece jedno, hlavně že mají zdravou a krásnou holčičku.

  „Nemáme pro ni ani jméno,“ plakala maminka, ale tatínek už věděl, jak se budu jmenovat.

  „Bude to Zuzanka.“

  „Zuzanka… hezký jméno… ale proč zrovna Zuzanka?“

 „Tak se přece odjakživa jmenují všechny kozy naší tety Květy,“ zasmál se tatínek, „kůzlátko je Zuzanka, pak je to Zuzka, a když je dospělá, tak je to Zuzana. A naše Zuzanka má čelíčko jako ty kozy. Jen růžky jí chybí.“

A tak jsem byla devět měsíců klukem Frantou, abych pak po zbytek života byla holkou Zuzankou, Zuzkou a Zuzanou.

  Takhle mě nakreslil další tátův kamarád malíř Jaroslav Lukavský

Já s tatínkem. Moje čelo je výrazné, o tom není pochyb. Je to ale čelo holčičí.