Jak jsem byla chvíli pražským turistou

Tak jsem se sebrala a vyrazila do města. Do Prahy. Mám to kousek, skoro na pantofle a jezdím tam prakticky denně, ovšem tentokrát jsem byla tak trochu za turistu.

Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, uklidit v zásuvkách a taky se trošku projít  a koukat na hezký věci kolem sebe. Hádejte, kam jsem šla: 

Nevíte? Tak pojďme dál.

No teď už každý správný znalec matičky Prahy ví. Ano, šla jsem se mrknout do Strahovského kláštera. Bylo všední dopoledne, ale nebyla jsem rozhodně sama, kdo se tam šel podívat.

Mám ráda věže všeobecně, a tyhle strahovské jsou moc pěkné, obzvlášť proti modré obloze. Tak je tady máte hned třikrát.

Můj cíl zde ve Strahovském klášteře byl jasný. Šla jsem se podívat na jednu stěnu.

Ano, sem jsem se přišla podívat. Ve třetím sloupci dárců hned nahoře je napsáno Rodina Ladislava Loubala. A to jsem já a moje sestra Lenka. Darovaly jsme Památníku národního písemnictví spoustu cenností ze sbírky našeho táty. Jsme v dobré společnosti, bych řekla.

Po schodech, které taky ráda fotím, jsem se vypravila do jiného světa. Do světa techniky.

Ovšem než se tam dostaneme, musíme se prostě podívat na celou Prahu z místa, které je jako stvořené pro dívání se. Tenhle pohled nikdy nezevšední.

Šla jsem se podívat do Národního technického muzea. Nebyla jsem tam hodně let, naposledy se svými dětmi, ještě školou povinnými. Moc pěkné to tam mají, to vám povím. Poctivě jsem si prošla nejen výstavu Made in Czechoslovakia aneb průmysl, který dobyl svět, ale i stálou expozici, věnovanou dopravě.

Takový psací stroj měl i můj táta a ten jsem zdědila. Napsala jsem na něm svou první knížku....

Remoska, královna kuchyní našich maminek. Byla ovšem znovuobjevena a dodnes zdobí leckterou kuchyň.

Magneťák ani tranďák jsem nikdy neměla, a to mě mrzelo. Nebyla jsem in...

Tramvají T3 vyrobili v Tatrovce nejvíc ze všech tramvají na světě.  A mně se ze všech tramvají nejvíc líbí.

Ve vedlejším sále je výstava Fenomén FAVORIT. Taky moc pěkné exponáty, jeden hezčí než druhý.

No a na konec jsem si nechala stálou expozici, věnovanou dopravě. Kola, motorky, auta, letadla, lodě, mašinky, všechno pěkně pohromadě ve třech patrech, nablýskané, radost pohledět. 

 V tomhle autě jezdil prezident Masaryk a je to národní kulturní památka.

 Mně by se ale líbilo jezdit v tomhle krásném červeném autíčku.

Je to krása, tyhle stroje...

Přistihla jsem se, že se celou dobu usmívám. Koukala jsem se na všechnu tu krásu, co ji dokázal stvořit člověk a zapomněla na starosti, které na mě čekají za zdmi Národního technického muzea. Ráda se sem zase někdy podívám...

Cestou z muzea jsem potkala pojízdný pivní bar. Úsměv mi ještě chvíli vydržel...

Je moc hezké udělat si čas a projít Prahou jen tak, bez konkrétnho cíle, a koukat se kolem. Taky zvednout hlavu a podívat se výš, nad výlohy obchodů, do oken, na fasády, do nebe. A nejen tu krásu vidět, ale taky ji vnímat a odnést si ji s sebou na horší časy...

...jo a fotky jsou jasně že moje :-)