Jak blondýna letěla do Londýna – konečně závěr aneb Zaječí vyvrcholení

Poslední den v Londýně. Uteklo to. Sbalili jsme si kufírky, poněkud obtěžkané čaji, hrnečky a čedarem, strčili je do recepce a vyrazili naposled do víru britské metropole.  

Čekalo nás SOHO, Čínská čtvrť, Piccadilly Circus, Oxford Street a taky výměna stráží, ta úplně nejdřív.

Rovnou se přiznám, že SOHO a čínská čtvrť mě zklamaly. Představovala jsem si je tak nějak větší, plné temných zákoutí, nebezpečných padouchů, Jacků Rozparovačů a záhadných Asiatů. Možná se tam příště podívám v noci. Ve dne je to úplně normálka kus Londýna. To Smíchov nebo Žižkov působí nebezpečněji, to mi věřte.

Zato Piccadilly Circus se mi moc líbil. Je tam spousta muzikantů a policajtů a vládne tam příjemná atmosféra.

Oxford Street mě nikterak neoslnila. Jo, jsou tam obchody, ale je tam taky šílený nával, a to mě nebere. Nejsem nakupovací typ na rozdíl od pana Zajíce. Ten tam byl ve svém živlu a nakoupil různé blbosti, co stály jednu libru. Například sadu bublifuků, Na první pohled vypadaly jako nebezpečné bomby asijské výroby. Šetrně jsem ho na tu podobnost upozornila a bylo rozhodnuto. Bublifuky zůstaly v hotelu.

Největší a nejkrásnější zážitek pro nás připravila naše průvodkyně Radka ještě den předtím, v neděli  Tři týdny před odletem nám zajistila hodinový pobyt ve slavné Sky Garden! Místní tomu tedy říkají Walkie Talkie (vysílačka) a je to, pánové, ta nejkrásnější zahrada vysoko pod nebem! Vyjeli jsme výtahem 160 metrů a 35 pater a Londýn se nám otevřel v celé svojí kráse.

Poznala jsem, že se budu do Londýna vracet. Ve vzpomínkách a doufám, že i v reálu. Pochopila jsem velikou lásku Radčinu k tomuto místu. A když jsme se dívali, jak se slavný Tower Bridge otevírá kvůli plachetnici, věděla jsem, že i moje srdce se otevírá Londýnu.

 Pak jsme se vypravili nadzemním metrem do Greenwich.  Londýňané vyrazili jak se sluší v neděli  do přírody - na louky v Greenwich. Mrkli jsme se na nultý poledník a zpátky se svezli lodí.

V pondělí večer nás čekala zpáteční cesta k hotelu a odtud transfer na letiště. Všichni jsme se sešli na Piccadilly Circus a všech dvanáct včetně dvou dětí bylo připraveno na návrat. Všichni, jen pan Zajíc ne…

Pan Zajíc ztratil celodenní zlevněnou skupinovou jízdenku. Ano, čtete dobře. Ne ti dva nezletilci, ne já blondýna, ale můj manžel. Prošacovali jsme všechny kapsy, ale lístek nikde. Cesta metrem na nádraží Waterloo a vlakem k hotelu se tak trochu prodražila. Jsem ráda, že se tenhle malérek nestal mně. To by byla voda na Zajícův mlýn, to by bylo keců!

Na letišti si šli všichni dát kafe, jen my a Radka ne. Museli jsme vyřešit další malérek – zpětnou letenku mého drahého manžela. A to nebylo až tak jednoduché. Vystáli jsme frontu u příslušného úředníka. Vytisknutí letenky, zaslané z cestovky mailem, stálo deset nebo kolik liber. Radka se rozhodla, že projdeme i bez vytištěné letenky, což se díky kódu v jejím chytrém mobilu nakonec povedlo. Radka byla k panu Zajícovi připoutaná šňůrou takřka pupeční …

Abychom si vychutnali atmosféru letiště a komfort nízkonákladového létání, nechali nás přes dvě hodiny stát na schodech před vstupem na ranvej. Chyběl pozemní personál, který vykládá a posléze nakládá zavazadla.

Domů jsme se dostali ve tři ráno. Já ve čtyři usnula spánkem spravedlivých a chudák pan Zajíc odjel ve čtyři ráno do práce na ranní směnu. Měli byste ho vidět odpoledne po návratu domů…

Děkuji tímto Radce Šímové za její znalosti, trpělivost a obětavost. Dovolená s panem Zajícem byla dobrodružná, ale ona se nedala a veškeré záludnosti zvládla na jedničku. Radko, děkuju!