Holky, jde se dohola!

Tak nám začíná nejen čas jahod a malin, ale taky čas sundat porost z nohou a ukázat světu, zač je toho loket.  

Obzvlášť pak my, co nosíme jen kalhoty, musíme v tomhle období nabrousit kosy a hurá na to! Zajisté jsou i takové mezi námi, co si udržují na nožky bez porostu celoročně. Ono to blbě vypadá, když vám skrz punčocháče trčí štětiny. My nositelky kalhot to ovšem často zanedbáváme.

Já mám výhodu, jsouc pravou blondýnou. Z dálky byste na mně nenašli chloupek, pouze při bližším zkoumání lze objevit i na mých nožkách leccos, co musí prostě v těchto dnech dolů.

No, a když už si ty nožky oholíme, pak je třeba i lakovat, to dá rozum. Nehtíky na nožkách, aby v sandálkách nevypadaly smutně. Já preferuju barvy od růžové po červenou; nehty zelené, modré, nebo nedej bože černé, ve mně vzbuzují neodbytnou představu nožek patřících mrtvole. Je to věc názoru a vkusu, a když se někomu líbí mít mrtvolný nohy, tak proč ne, žejo.

Já mám nožky doslova jako z alabastru. Nemyslím tím pevnost, ani kvalitu, myslím tím barvu. I moje nožky můžou v někom vzbuzovat představu nožek mrtvoly, ale s tím se dá žít, obzvlášť od dob vynálezu samoopalovacích krémů.

Holítka máme různá. Kdysi jsem kradla holicí strojek tátovi, pak prvnímu manželovi a šudlala si nohy často do sebepoškození. Pak jsem si navíc leccos vyslechla o ničitelce ryze mužské propriety.  Doba pokročila a k nám doputovala holítka pro holky. Poznáte je v drogerii podle růžové barvy. Panu Zajícovi tudíž holítka krást nemusím, mám svoje růžová.

Oholené nožky pak pilně natírám samoopalovacím krémem, abych nebudila mezi lidmi pohoršení. I tento vynález, jeden z nejdůležitějších pro lidstvo, doznal značného vývoje. Kdysi bylo dost riskantní natřít se a vyjít mezi lidi. Vždycky bylo už z dálky patrné, že jsem použila jakýsi nátěr, jenž ze mě učinil zebru. Muselo se veeelmi pečlivě roztírat a výsledek byl stejně nejistý, většinou tristní. Měla jsem možnost volby. Buď přitahovat nohama jak alabastr, nebo nohama jako zebra. Byl to duševní boj, vám povím.

Naštěstí je situace v krémech podstatně lepší, a tak i já už nesvítím, i když do opálení to má zatraceně daleko. Pravá blondýna to má těžký, ale já jsem už se svým osudem smířená. Pořád se najdou tací, kterým moje běloskvoucí barva s nádechem dozelena kupodivu není na překážku, a já jim za to děkuji. Přesto teď půjdu a vyzkouším žhavou novinku v oblasti samoopalovacích krémů. Zítra má být přes třicet stupňů, a to je čas na odhalení nožek bez porostu, s růžovými nehtíky a nátěrem v barvě hodně světlýho kafe, kterýmu moje maminka říkala hrušková voda.

Létu a blondýnám zdar!

Zde důkaz, jak i někdo, kdo je jak z alabastru a je celej chlupatej, může být přesto roztomilej. Náš Monty...