Úča na konci školního roku aneb vichřice končící nirvánou

Co jsem zažila za posledních 14 dnů ve škole, je taková smršť, že už jen ležím a vzpomínám si matně, kdo jsem. Vyčerpání, únava, smutek, dojetí, papírování, fandění, zase papírování, nadávání, rozjímání, diskutování, hodnocení.

Práce třídního učitele je těsně před prázdninami totální blázinec (ne že by během školního roku občas nebyl). I přesto, že mohu mít ve škole děti málem pozlacené, tak to, co mě čeká coby tříďase těsně před prázdninami, bych přirovnala k cílové rovnice formule 1, posledním 100 metrům na  Mt.Everest či  závěrečným 10 minutám porodu. (Možná to poslední přirovnání s porodem asi sedne nejvíc.)

1. Byrokratická vichřice se roztáčí. Finiš se známkami. Musím je všechny naťukat do internetové žákovské (ta existuje ještě vedle pravěké papírové), omrknout, kolik dětiček to má „mezi“, a tudíž se mi vyloupne vzorek, který si zvu na přezkoušení. Sepisuji hodnocení třídy, kde obsáhle popisuji, jak se který Pepík chová a přidám hodnocení studijních průšvihů nebo naopak vyzdvihnu největší šrotiče třídy. To vše musím stihnout do pedagogické rady, která je těsně před tiskem vysvědčení. (Dobře, stále to dávám, jsem v pohodě).

2. Vybírám učebnice a do každé označím, jestli je ještě použitelná nebo spíš patří do sběru. Za ty druhé polité, pomačkané, na kterých se svačilo, pak vybírám drobáky. (Večer si dám skleničku něčeho dobrého.)

3. Fotografie. To je také téma. Moji miláčkové (zhruba 30 kousků) se nechali zvěčnit. A to takto: celá třída, skupinka po dvou, skupina po třech, děvčata po pěti, chlapci a dívky po sedmi, každý sám a opět dokumentace kdo, co, za kolik. (Tak to už mně z toho jdou pomalu oči šejdrem.)

4. A abych se nenudila, tak do toho organizuji třídní akce (výlet, kurz, bowling), aby žáčci měli i na konci školního roku, na co vzpomínat. A když se mi do toho všeho připlete třídenní sportovní megaakce, tak je to úplná lahůdka. Karlík dělá atletiku, Fanda šplhá na tyči, Pepička běhá a já se snažím všem jít zafandit a tahám s sebou zbytek otrávené třídy. (Večer zhluboka dýchám, dělám meditační cvičení.)

5. Odcházení. Žáčci, se kterými se už vidím pohromadě naposledy, opouští školu. Mnohé mám velmi ráda. Rozlučka s deváťáky, kteří si právě uvědomili, že jsem „byla ta nejlepší učitelka pod sluncem“ a brečí mi těsně před obličejem, nesmí chybět. A protože tuto veselost ještě spoluorganizuji, mám o další zábavu postaráno. (Ještěže jsem se na józe učila Pozdrav slunci. Odpoledne praktikuji.)

6. Dále oběhávám skříňky, omluvenky, razítka, podpisy učitelů, souhlasy, GDPR (na této chuťovce si pěkně smlsnu) a další a další zatěžující věci. V noci skoro nespím, protože místo R.E.M. podepisuji vysvědčení, naháním omluvenky, vyplňuji výkazy, vyúčtování všech akcí… Kolotoč, veletoč, blázinec! (Odpoledne sice uléhám, vstávám až ráno, ale i tak jsem v podstatě mrtvá.)

Poslední den školy je Den D. Dostříhala jsem metr, blíží se nirvána. Osm hodin, děti s kytičkami, dárky a obaly na výza čekají. Zhodnotím rok, postraším je, že příští školní rok už se musí všechny fakt začít učit a ….konec. Ticho. Nezvoní. Nikdo nikam neběží. Nemám službu v jídelně, službu v šatně, službu kdekoliv na cokoliv, nehledám rychle pravítka, kružítko, kvádr s krychlí a jehlanem, písemky, zápisník se známkami, fixy na tabuli, v kabinetě mi nestojí delegace ve stylu „pančitelko, my dneska fakt tu písemku nedáme“, nevolá mi sekretářka, že za mnou jdou rodiče a co mám ještě všechno přijít podepsat, neřeším ředitelskou důtku za fajčení, neletím si pro flešku, kterou jsem už po sté někde zapomněla, najednou nemám pocit, že hodinky se na mě domluvily a stále zrychlují.

Dám si kafe, sednu si a nevěřícně koukám před sebe:„Dala jsem to.“ Konec školního roku existuje!