Třídní učitel - RoboCop a zároveň levná pracovní síla ve službách státu. Co ještě vydrží?

Dělat třídního učitele je na jednu stranu skvělá práce a na druhou stranu džob „za všechny prachy“. Výčet činností, které musí zvládat vedle běžného učení, je nekonečný. Poslanci si to snad konečně uvědomili a tříďasům přilepší.

Třídní RoboCop dělá kromě administrativního pracovníka ještě psychologa, účetního, nákupčího, zdobiče třídy, vyjednávače, policajta, soudce, advokáta, organizátora kurzů, sepisovatele individuálních plánů, svačináře, organizátora vánočních i jiných akcí, ošetřovatele bolístek na těle i na duši, plánovače třídnických hodin, detektiva, odborníka na šikanu, odborníka na inkluzivní začleňování dětí se všemi možnými vadami do kolektivu, tvůrce dobré nálady, instruktora lyžování a cyklistiky a mohla bych pokračovat dál a dál. A to vše bratru za 25 až 65 Kč na hodinu hrubého.(Viz.můj článek Česká škola – největší charitativní organizace u nás.)

Proto mám radost, že se ve Sněmovně konečně trošku hnuly ledy. Myslím tím aktuální hlasování poslanců k zákonu, ve kterém se řeší zvýšení třídnických příplatků - ty by měly začínat na 2500 Kč. Zákon se konečně dostal aspoň do druhého čtení. A není to zásluha jen předkládajících poslanců (pánové Výborný, Bělobrádek, Bartošek ), kterým se nakonec podařilo zákon protlačit, ale také Pedagogické komory, jež na návrhu spolupracovala a dodala podklady. Jsem ale opatrný realista. Cesta k aspoň mírné nápravě těchto podhodnocených příplatků je ještě dlouhá.

Času však není mnoho. Situace s třídními učiteli začíná být kritická (i když co ve školství není, že ?) Ochota dělat třídního mezi kantory je čím dál menší. Většina chce prostě dostat za svoji práci normálně zaplaceno. Dvacka na hodinu je jednoduše směšná a dehonestující.

Proto se nedivím, když mi kolegyně Lucie na moji výzvu ohledně sdílení názorů praktiků na třídnictví, napsala :„Třídnictví je těžké. Obzvlášť v současné době, kdy je zvýšený počet dětí, které mají nevhodné rodinné prostředí. Dojalo mě, když jsme dostali jednou doporučení, že když je ve škole sprcha, ať koupíme sprcháč, ručníky, šampon a  jednu z holčiček občas umyjeme. Máme vzdělávat, ne suplovat rodiče,“ píše. Kolega Jiří zase přidává svůj postřeh z vysoké školy: „Na třídnictví mě nikdo nepřipravoval, toto téma na mé pedagogické fakultě nebylo nijak řešeno. Vše dělám podle citu.“ Podle Jiřího se jeho vedení školy snaží administrativní zátěž hodně mírnit, nicméně například každý důležitý hovor s rodiči se musí u Jirky ve škole zapisovat, a to včetně jména svědka telefonátu a posléze zakládat do kartotéky. „Třetím rokem nejsem třídní pouze díky tomu, že jsem koordinátorem evropských projektů“, píše mi kolegyně Zuzana. „ Rozdíl s/bez třídnictví poznáte na začátku i na konci školního roku (výlet, třídnické hodiny, vyklízení třídy a šaten), ale i o přestávkách. Vždy je co vyřizovat, řešit, omlouvat, kontrolovat. Na každé poradě zní:.. a třídní učitelé zařídí, dodají, vyberou. A co mi rozhodně nechybí, je účast na policejním výslechu (zažila jsem dvakrát), dále řešení šikany, anorexie, neléčených migrén, rodinných tragédií a jejich dopadů na studium, schůzky s rodiči neprospívajících žáků atd.“ Kolegyni Markétě, která popsala hned několik závažných situací, jež musela jako třídní řešit, se do paměti asi nejvíce vryl případ sebevražedného chování. „ Dívka skončila na psychiatrickém oddělení. Chodila pak za mnou do kabinetu téměř každou přestávku. Tahle situace byla opravdu velmi těžká. Do toho všeho přišlo blížící se vysvědčení, přijímací zkoušky, bylo třeba dostát klasifikačním požadavkům. Myslím, že taková krizová intervence opravdu není běžná činnost třídního učitele,“ píše na závěr kolegyně.

Představa laiků o práci třídního učitele je podle mne velmi zkreslená: učitel zkoukne omluvenky, na konci školního roku si se třídou užije výlet, dostane kytku za vysvědčení a hotovo. Ilustrativní příklady kolegů, kteří mi o své práci napsali, dokládají ovšem zcela něco jiného. Práce třídního učitele je extra náročná, zabírá mnoho a mnoho hodin práce navíc a je často psychicky vyčerpávající. Navíc je to práce, kterou si berete s sebou domů. Zvlášť problematické děti a rodiče z hlavy jen tak vypudit nejdou.

Ale zpět k zákonům. Rozdíl mezi třídním a netřídním učitelem je podle důvodové zprávy k zákonu, který se teď po dvou letech konečně posunul do druhého čtení, 20 hodin měsíčně. U mnoha učitelů, kteří práci dělají poctivě, však zabírá času podstatně více. Problém ale není pouze v časové vytíženosti třídních, kteří by si určitě zasloužili snížit přímou pedagogickou činnost aspoň o pár hodin v měsíci. V českých školách (na rozdíl od vyspělého zahraničí) běžně chybí v základním kádru psychologové a speciální pedagogové. Mohou si je dovolit jen některé školy (třeba z peněz z projektů). Navíc třídní učitel musí odučit stejné penzum hodin jako ostatní kolegové a ještě se má s dětmi scházet při zvláštních třídnických hodinách po výuce, kde s nimi probírá problémy ve vztazích, dělá prevenci šikany a další důležité záležitosti.

Pro mnohé je práce třídního neodmyslitelná součást kantořiny a bez třídy si svůj život neumí představit. Pro jiné je to prostě jen spousta práce navíc, a protože jsou profíci, tak ji vykonávají. Tak jako tak, je třídní pro děti často třetí rodič a pro rodiče velmi důležitý parťák a spojka se školou. Už proto by měl zákon projít a profesionální práci třídních konečně finančně podpořit. Nelze se přece domnívat, že tato situace je ještě udržitelná. Podle mne je za minutu dvanáct.