Nechme prasknout bubliny kolem našich dětí.

   Nechme naše děti dělat chyby. Ať si za své dětské chyby pykají.           A prosím, dávejme jim hranice. Čím dál častěji někteří z nás staví kolem svého dítěte neproniknutelnou bublinu.

     Pamatuji si, jak pro mě bylo důležité, když jsem byla malá, že mě rodiče nechali o spoustě věcí rozhodovat samotnou. Dali mi důvěru a poraď si sama. Někdy to bylo těžké, bála jsem se, byla jsem z té přemíry odpovědnosti vynervovaná. Ale bylo to to nejlepší, co mohli udělat. A také mě trestali - dnes se říká "dávali hranice". Nejvíce za drzosti a neuctivost, také když jsem se nerozdělila se sourozenci, když jsem neudělala svoji přidělenou domácí práci a tak dále.

    Samostatnost, pomoc ostatním a nastavené hranice totiž mnoha dnešním dětem strašně chybí. Mnozí rodičové tahají děti z průšvihů a snaží se je ještě navíc zamaskovat, omlouvají je za cokoliv, o svém dítěti nepochybují, a i když mají doma evidentního lháře, tak mu znova a znova věří. Někteří se zase bojí je kamkoliv posílat (na tábory, na sportovní kurzy nebo jen vykoupat do řeky), nedovolují jim takové základní a pro dítě nutné poznávací záležitosti, jako vylézt si na strom, namočit se v úplně studené vodě, zapálit si samo ohýnek, jít boso v trávě, ale také dostat hrozně vynadáno za to, když neplní svoje povinnosti, když je drzé na dospělé, když nesplnilo svoji práci doma a těch věcí bych ještě mohla vyjmenovat spoustu. Vytvářejí kolem nich nepropustnou bublinu plnou vlastních výmluv, omluv, strachu z neúspěchu, strachu z nových neprozkoumaných věcí, ve které se dítě tak nějak dokutálí do dospělosti  a pak, když ta bublina jednoho dne praskne, čerstvý dospělý neví, co se sebou dělat a je to nesamostatný tvor, který čeká, co mu kdo dá, kdo za něj co udělá a vymyslí.

    Jak z toho ven? Pomalu, ale jistě. Svůj strach z nového a neznámého se snažit zakrýt a podpořit samostatnost dítěte. Důvěřovat mu, že věci vzhledem ke svému věku už zvládne. Po malých krůčcích. Prostě, jako když bylo úplně malé a my jsme toho našeho chlapečka/holčičku poprvé pustili a viděli, jak dělá první nejisté kroky a pak upadne. A znovu a znovu. A panečku - jak dneska lítá!  A tak, když se mu něco nepovede a nebo udělá chybu, tak o ní jednoduše promluvit, ale jít dál. Bez výčitek, bez křiku. A čekat a být připraven na další nezdar, ale i podporu. Vzpomenout si, že už jsme to několikrát vlastně dělali, když bylo malinkaté, a že to od nás očekává až do dospělosti. Aby, až ho vypustíme z hnízda, nebylo ukryté v té těsné bublině, ale mohlo lehce roztáhnout křídla a svobodně, ale odpovědně letět.