Bariéry v pražské hromadné dopravě

Bariéry nejsou pouze bariéry, že se nedá někam s vozíkem, ale i jiné "trable“. Které mají cestující "bez vozíku". Například já – mimopražský a neslyším.

Pro mě osobně je veliká bariéra v dopravě, konkrétně v metru to, že se nikde nezobrazuje, kde právě jsem. A myslím, že to není bariéra pouze pro mě, ale i pro spoustu slyšících mimopražských, nebo cizinců.

Mimopražští slyšící Češi to ví alespoň z hlášení. Cizinci však kvůli odlišné výslovnosti hlásek musí být často zmateni (např. ípé - ejpí). Osoby se sluchovým postižením jsou odkázány pouze na to, že si přečtou na infopanelu "příští stanici", případně (a to i cizinci) název stanice na stěně stanice (pokud na něj vidí).

Vyřešit by se to dalo například tak, že by se na infopanelu zobrazoval název stanice, kde vlak stojí a v dalším "řádku" směr kterým jede a konečná stanice. Příklad:

Smíchovské nádraží * pokračuje ve směru Můstek (přestup na trasu A) - Černý Most. Viděl jsem to myslím v autobusu č. 154.

Úplně ideální by však byla blikající šipka (či kolečko) na schéma stanic, které je nade dveřmi vagónu, jenž by ukazovalo, kde vlak právě je.

Další bariérou se stalo to, že na boku tramvají a autobusů v Praze zmizelo kudy dopravní prostředek jede.

Modelový příklad:

Přijdu na stanici tramvaje a právě přijede tramvaj č. 18. Protože nemá na boku napsáno, kudy jede, jdu studovat jízdní řady, jestli jede přes "Karlovo náměstí" a ona mezitím odjede. Protože jedu zrovna na "Karlovo náměstí" (či třeba na "Staroměstskou"), měl jsem s touto tramvají jet, ale kvůli tomu, že jsem nevěděl, že tam jede, musím (podle mě zbytečně) čekat na další č. 18, jelikož jiná linka tam ani nejede (jsem na stanici "Královský letohrádek). A čekat třeba večer, když je zima, z mého pohledu zbytečně, není moc příjemné.

Zeptat se řidiče, jestli "tam" jede je pro osoby se sluchovým postižením téměř nemožné. Mnohdy se ani dveře tramvaje u řidiče neotevřou (novější vozy), když ano a osoba se sluchovým postižením se zeptá (Jedete "tam"?) řidič sice ochotně odpoví. Ale třeba s  otočenou hlavou a "není vidět co říká". Málokdy kývne ano/ne (to je vidět dobře) a ani netuší, že se ho ptá neslyšící - "neslyšení" není nijak poznat jako třeba nevidomost. Některé osoby se sluchovým postižením také komunikují jen ve znakovém jazyce a "zeptat se" je pro ně takřka nemožné.

Řešením by bylo vrátit na bok dopravních prostředků info, kudy prostředek jede.

-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Autor: Ladislav Kratochvíl

Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu (www.kochlear.cz), počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.