A dělníci v té válečné době dokonce jezdili na podnikové rekreace do luxusních hotelů v lázeňských Luhačovicích. Píše o tom publicista Zdeněk Roučka v knize Práce je čest, která přibližuje válečnou Plzeň.
S panem Roučkou jsem se kdysi osobně sešel a zpopularizoval jeho dřívější dílo o pražském povstání. Tato kniha přináší na 780 fotografiích unikátní záznam života v protektorátních časech západočeské metropole.
Je to reálné přiblížení života v časech Protektorátu Čechy a Morava. Je třeba si poctivě přiznat, že velká většina Čechů za II. světové války ve srovnání s Poláky, Ukrajinci, nebo Rusy moc netrpěla. Pamětníci se shodují, že pokud jste Němcům dali pokoj, tak si Vás nevšímali. Naopak, jestliže některý dělník trhal v práci rekordy, býval odměňován. Buď zvýšenými potravinovými příděly nebo třeba i podnikovou rekreací. Do té doby mohli dělníci o takových dovolených jenom snít. A pokud si plnili své povinnosti, nevedlo se jim zle.
Za II. světové války fungovala kultura, hrála divadla i kina, točily se české filmy. Režisér Otakar Vávra dokonce v jednom rozhovoru pro Deníky Bohemia, který pořídil můj kamarád Radek Galis, uvedl, že v protektorátní éře natočil devět filmů a vlastně se mu nijak špatně nežilo. Já jenom dodám, že v letech 1942 a 43 si budoucí komunistický prominent Vávra vydělal půl milionu korun. Navíc herci, režiséři a další lidé od filmu měli v Praze k dispozici filmový klub, který provozoval Miloš Havel (strýc bývalého prezidenta Václav Havla), kde tekl proudem špičkový alkohol a jedla se zvěřina. To vše mimo tehdy povinný oficiální lístkový systém.
Zajímavé jsou vzpomínky Poláka, který v roce 1944 navštívil protektorátní Prahu. Ten byl velmi překvapen tím, že česká žena smí v tramvaji sedět vedle německého důstojníka. V Polsku totiž platilo nařízení, že Poláci smí cestovat pouze na zadních plošinách tramvají.
Zdeněk Roučka o své knize řekl, že má vyvážit publikace o českém odboji, a historie má být podána pravdivě a nezkresleně. Jistě, protinacistických odbojářů, ve srovnání s pasivním jednáním většiny české populace, je třeba si velmi vážit. Jakmile se někdo Němcům postavil, tak s tím jednali bezohledně. Většina českého národa se snažila jednoduše přežít, ale tak to bývá. Odbojářů stejně jako kolaborantů byla menšina.
Tím samozřejmě nechci snižovat zlo nacistické okupace. V případě sebemenšího odporu následovaly brutální represe. Ovšem to platí pro komunistická padesátá léta, kdy za banality hrozila šibenice. Na druhé straně i komunisté stejně jako nacisté posílali pracující na podnikové rekreace. Inu taktiku cukru a biče mají totalitní režimy společné, včetně černého a rudého.
https://plzen.idnes.cz/plzen-skodovka-protektorat-druha-svetova-valka-ftt-/plzen-zpravy.aspx?c=A180523_134902_plzen-zpravy_vb&utm_source=facebook&utm_medium=sharecd&utm_campaign=desktop
