V ruském městě Orel nechali tamní představitelé postavit sochu caru Ivanu Hroznému. Tento člověk byl přitom prokazatelně šílenec, který stejně jako později Stalin trpěl paranoiou a viděl kolem sebe samé zrádce.
Je nemyslitelné, že by v katolické církvi začal kult papeže Alexandra VI., o kterém i mnozí církevní historici soudí, že za něj papežství kleslo na samé dno. A ani Německo jistě neuvažuje o tom, že by postavilo pomník Adolfu Hitlerovi.
V Rusku však vidí historii jinak a tak začíná být uctíván car Ivan IV. Hrozný, který patřil k nejhorším zločincům v dějinách lidstva. Když o něm v roce 1945 natočil vynikající film ruský režisér Sergej Ejzenštejn, Stalin zuřil, protože v něm viděl sebe. Ano, tyto dvě tragické postavy historie toho měly hodně společného.
Ivan IV. později kvůli svým krutým činům pojmenován jako Hrozný nastoupil na ruský trůn v roce 1547 a vládl až do smrti v roce 1584. Za jeho éry začalo dobývání Sibiře, při kterém si ruští vojáci počínali stejně jako španělští dobyvatelé v jižní Americe a brutálně vyhlazovali celé oblasti od místních obyvatel. Tento panovník také zahájil ruské imperiální výboje na Západ pod záminkou, že chce ovládnout historické území Kyjevské Rusi. Proto vpadl do Livonska a ke svému carství chtěl připojit i území polsko-litevské unie. Jenomže narazil, spojená vojska Poláků, Švédů a německých rytířů taktickou vyspělostí a výzbrojí Rusy převyšovala. A když se velení spojeneckých vojsk ujal zkušený válečník a polský král Štěpán Báthory, byla ruská armáda definitivně poražena. Car Ivan Hrozný zareagoval po svém, odmítl vzít na vědomí realitu a obvinil ze zrady ruské velitele.
Stejně jako o čtyři sta let později Josef Stalin viděl všude kolem sebe údajné zrádce, které neváhal zabíjet mimořádně brutálními způsoby, třeba i zašitím do medvědí kůže s následným roztrháním smečkou psů. S domnělými provinilci pak nechal vraždit i jejich ženy a děti. V roce 1581 v záchvatu šílenství ubil k smrti svého syna careviče Ivana.
Největší průchod svým bestiálním a sadistickým sklonům dal při dobytí Novgorodu, při kterém jeho bojovníci povraždili na 60 tisíc lidí. Obyvatelé tohoto města včetně starců, žen, dětí a kojenců byli mučeni, upalováni a také v kruté zimě házeni do nezamrzlých míst řeky Volchov. Jestliže se někdo z nešťastníků pokusil vyplavat, byl vojáky na loďkách rozsekán sekyrami a halapartnami na kusy.
Stoupenci rehabilitace tohoto slušně řečeno kontroverzního panovníka, tvrdí, že se stal obětí západního spiknutí. Výstižná byla také scéna z reportáže České televize, ve které jakási žena tvrdí, že když mu město Orel postavilo pomník, tak to jistě nebyl zlý člověk. Každopádně oslavování tohoto brutálního vraha je nehorázné už vzhledem k jeho obětem. Je to také příznačná výpověď o současné ruské společnosti. Relativizace zla je vždy zhoubná.
Naštěstí někteří rozumní Rusové velebení tohoto netvora neuznávají a považuji ji právem za překreslování historie.
Zdroj. Dějiny Ruska, kolektiv autorů, Praha NLN 1995
http://svobodneforum.cz/jefim-fistejn-proc-rusko-tak-najednou-oslavuje-ivana-hrozneho-a-rozjizdi-valecnou-hysterii/
