Na čtyřicáté výročí této tragické železniční nehody při které zahynulo 31 lidí se téměř nevzpomínalo. Počtem obětí sice nepatří k nejstrašnějším u nás, ale velký díl viny vlády rudého zla je v tomto případě více než na sto padesát procent jasný.
Necelých čtrnáct dní před Vánocemi 11. prosince 1970 to, ve stanici Řikonín a hlásce Níhov na dvojkolejné trati Brno-Havlíčkův Brod, měla být směna jako každá jiná. Bohužel stačilo v podstatě drobné lidské selhání spolu se souhrou nepříznivých okolností a výsledkem bylo velké neštěstí a desítky zmařených životů. Kolem půl sedmé ráno projel hláskou Níhov nákladní vlak ve směru na Brno. Ten zastavil před vjezdovým návěstidlem (lidově a nepřesně se říká semafor) do stanice Řikonín, protože v poloze stůj mu zakazovalo další jízdu. Mezitím však k níhovské hlásce přijela lokomotiva, která tady zastavila. Do ní nastoupili vrchní traťový mistr s traťovým mistrem a spolu se strojvedoucím a jeho pomocníkem tak byli uvnitř stroje čtyři železničáři. Nastal první osudový okamžik, někdo z těch mužů řekl níhovské hláskařce, „tak jsme všichni, můžeme jet“. Žena dala návěstidlo na volno a lokomotiva se rozjela.
Hláskařka si ale neuvědomila, že předchozí vlak dosud nedojel do Řikonína, protože ji tamní výpravčí nedal odhlášku (zprávu, že vlak dojel v pořádku do stanice) a ona nesměla pustit na trať žádnou další soupravu. O chvíli si svoji chybu uvědomila, okamžitě zavolala řikonínskému výpravčímu a vylíčila mu, co se stalo. On ji ovšem začal nadávat a teprve po nějaká chvíli dal příkaz k postavení vlakové cesty a vpuštění nákladního vlaku do stanice. Jenomže celá tato trať byla v té době vybavena tím úplně nejprimitivnějším zabezpečovacím zařízením, a tak výhybky se v Říkoníně přestavovali místně, což znamená, že výhybkář musel vyjít ze svého stanoviště, což je taková ta budka na kraji nádraží a ručně přehodit výměny. Potom se vrátil zpátky a nahlásil výpravčímu splnění úkolu. Celé to trvalo dlouho a mezitím lokomotiva zezadu narazila do nákladního vlaku. Nárazem vykolejilo osm vagónů, které zatarasily i druhou kolej. Nyní nastal druhý osudový okamžik! Od Brna se řítil na Prahu mezinárodní rychlík Panonia, který měl naneštěstí dvacet minut zpoždění, jak to za komunistů bývalo celkem pravidlem. Kdyby jel expres podle jízdního řádu, místem by bez úhony projel. Řikonínský výpravčí mohl rychlík zastavit ve stanici, ale neudělal to. To mu později vytkl soud a označil jej za spoluviníka nehody, protože podle odborníků měl 45 vteřin na to, aby tak učinil.
Panonia tak za Řikonínem asi ve tři čtvrtě na sedm ráno vrazila do vykolejených vagónů. Dva vozy, lehátkový a jídelní, se zřítily ze svahu a v nich zahynula velká většina obětí této tragedie,
Je jasné, že hlavním viníkem neštěstí byla paní hláskařka a spoluviníkem její kolega výpravčí, o tom není pochyb. Jenomže!
Za co mohou komunisté
Tato trať byla součástí důležitého tahu z tehdejší NDR v úseku Děčín-Praha- Havlíčkův Brod-Brno-Bratislava-Štúrovo a dále s pokračováním do Maďarska. Obecně se jednalo o druhou nejklíčovější železnici v komunistickém Československu. Za 24 hodin běžně projíždělo Řikonínem kolem dvou set vlaků. Přitom tato trať mezi Brnem a Havlíčkovým Brodem byla vybavena pouze tím nejjednodušším zabezpečovacím zařízením, které se hodilo tak akorát pro lokálky, ale nikoliv na hlavní tratě. Všude byla pouze mechanická návěstidla, ve stranicích výhybky, které se stavěly ručně z místa, a co je nejdůležitější, bezpečnost provozu závisela pouze na bezchybné práci železničářů a telefonických hovorech. Jenomže v podmínkách, kdy po kolejích jezdí jeden vlak za druhým jsou železničáři vystaveni velkému stressu a jelikož lidé nejsou stroje, tak je téměř pravděpodobné, že dříve nebo později někdo selže a na neštěstí je zaděláno.
To je neodpustitelné, všude ve vyspělých západních zemích byly tak důležité tratě už v té době zajištěny daleko lépe, většinou již pomocí tzv. autobloku, který nepustí vlak, ani v případě lidské chyby, na obsazenou trať. Bylo nemyslitelné, aby například na rakouských drahách mezi Vídni a Klagenfurtem (trať srovnatelného významu) byla takto katastrofálně zajištěna bezpečnost provozu.
Jenomže bolševické Československo kvůli obecnému zaostávání za vyspělými kapitalistickými zeměmi zanedbávalo též vybavení důležitých železničních tratí moderním zabezpečovacím zařízením, včetně zajištění rádiového spojení mezi strojvedoucími a výpravčími s dispečery. K tomu na drtivé většině československých tratí nedošlo ani do pádu rudé totality roku 1989.
Komunisté jsou tedy kvůli své neschopnosti velkými spoluviníky této obrovské tragedie, z toho se nevyvlečou ani náhodou!
