O mizerné zdravotní péči pro obyčejné lidi za komunistů

Připomínky socialistické éry pokračují. Tentokrát se budu věnovat socialistickému zdravotnictví, údajně skvělému, ve skutečnosti však mizernému.  

Taková základní informace. V roce 1948 patřila naše země v střední délce života na 12. místo na světě, v roce 1989 už obsadila 27. příčku To je poněkud strmý sešup a svědčí to také o tom, že to socialistické zdravotnictví na tom nebylo zrovna dobře.  

.

A jak hodnotí tehdejší socialistické zdravotnictví odborníci? Endokrinolog profesor Jiří Marek k tomu v knize Mýty o socialistických časech říká: "Socialistické zdravotnictví se vyznačovalo hlavně nedostatkem finančních prostředků, přístrojů, nebyly peníze na nákup dostatečného množství zahraničních léků."

Soudruzi už jaksi zapomněli na to, že oni sami měli k dispozici speciální zdravotní zařízení SANOPZ, kde se léčili pouze komunističtí papaláši a vyvolení bývalého režimu. Tam samozřejmě výše zmíněnými problémy netrpěli. 

Kdežto většina normálních smrtelníků se musela spokojit s tzv. OÚNZ, což oficiálně znamenalo Okresní ústav národního zdraví, lidé si pak tuto zkratku přejmenovali na výstižné odevzdej úplatek nebo zahyneš. Češi měli a mají smysl pro humor. 

Obyčejní lidé měli smůlu, jestliže měli nemocné ledviny a byli závislí na dialýze (umělá ledvina), tak jakmile jim bylo 56 let, už je v nemocnicích na přístroje nepustili, nechali je umřít a socialistický stát ušetřil na důchodech. Tak tomu bylo až do pádu socialismu v roce 1989. Podotýkám, že v té době už v Rakousku nebo v SRN byly dialýzy dostupné pro každého potřebného pacienta. V současné době rovněž v České republice dostane dialýzu každý, kdo ji potřebuje. 

Obyčejní lidé také umírali na nemocná srdce, protože se většina potřebných nedostala na operace. V roce 1988 se v Česku provádělo 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel, v západní Evropě a USA pak 700 až 800 na milion obyvatel. V současné době toto číslo činí v obou případech tisíc, z čehož je vidět jaký skok dopředu jsme v této oblasti dokázali.

Běžné v té době byly i úplatky lékařům. V jisté okresní nemocnici na jižní Moravě působil jistý primář, kterému říkali Bonaparte. To byl také takový černý humor, znamenalo to, že kdo dotyčnému lékaři nedal bony, mohl si nechat tisknout parte.