Mariánský sloup bude stát na Staroměstském náměstí, Želivský musí pryč

Je to takové čecháčkovské pokrytectví, jestliže Lidl schová na fotkách řeckých chrámů kříže nebo při vymezování se vůči islámu, tak se ohánějí křesťanstvím, ale Mariánský sloup či církevní restituce jim vadí.

Je to taková schizofrenie, schovávat se za křesťanství v případě a uznávám, že často oprávněným výtkám proti praktikám radikálního islámu či v kauze Lidl, ale na druhé straně pak třeba odsuzovat křížové výpravy proti muslimským extrémistům do Svaté země, což činí bloger Jaromír Petřík nebo pro změnu kritizovat oprávněný restituční nárok římskokatolické církve na květnou zahradu v Kroměříži, jak to předvedl bloger Josef Nožička.

Ale zpátky k Mariánskému sloupu, který stál a jednou zase jistě bude stát v Praze na Staroměstském náměstí a nic na tom nezmění ani včerejší hlasování pražských zastupitelů, kteří se většinou hlasů postavili proti jeho obnově. Já jsem přesto optimista a vím, že se replika této vzácné barokní památky, tam kam patří, jednou vrátí.

Katolická církev už je na světě dva tisíce let, je věčná a tak si holt ještě nějaký čas počká. Když komunisté rušili v padesátém létě kláštery, mysleli si, že je to navždy a ejhle, ony opět fungují a mají se čile k světu. Stejně tak restituce ukradeného církevního majetku si daly načas, ale nakonec už většinu právem nárokovaného vlastnictví subjekty římskokatolické církve už zase mají. Kdysi sovětský vůdce a masový vrah Josif Stalin pronesl arogantně a výsměšně, kolik, že to má papež divizí. A ejhle, Sovětský svaz se rozpadl, právem skončil v propadlišti dějin, ale Vatikán existuje dál.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, dílo to vynikajícího barokního sochaře Jana Jiřího Bendla, byl postaven v roce 1652 jako poděkování za úspěšnou obranu Prahy proti Švédům, jejichž vojska plenila zemi, rabovala a vraždila zdejší obyvatele. Švédští vojáci nám také uloupili vzácné předměty z rudolfinských sbírek na Pražském hradě. Nelze se tedy divit tomu, že Pražané měli strach z tak hrozného nepřítele a rozhodli se nepodat a bránit své domovy. To se jim povedlo, Švédové Staré a Nové Město nedobyli a po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 odtáhli. Čili obyvatelé hlavního města poděkovali Mariánským sloupem za to, že přežili hroznou válečnou dobu. To nebyla oslava Bílé Hory nebo katolické reformace, jak se mnozí neinformovaní jedinci mylně domnívají, ale oslava záchrany Prahy, se kterou se tehdy ztotožnila drtivá většina Pražanů.

Koneckonců, co se týče bitvy na bílé Hoře, tak její výsledek nemohl být vzhledem k totálnímu amaterismu povstalých stavů jiný. Nedokázali zajistit pro svoji pochybnou akci, vzpouru proti zákonnému českému králi Ferdinandu II., dostatek peněz, stavovská vojska často i několik měsíců nedostávala žold, a když bylo nejhůř, tak tito vzbouřenci opakovaně vyrabovali židovské ghetto. Za krále si pak zvolili slabocha a zbabělce kalvinistu Friedricha Falckého, který se výrazněji zapsal do naší historie akorát zdemolováním výzdoby interiéru katedrály svatého Víta, což provedli jeho fanatičtí kalvinističtí kazatelé. Stavové ve své naivitě totiž očekávali, že získají spojenectví Anglie, protože Friedrichovým tchánem byl anglický král Jakub I. Ten ovšem zeťákovi nijak nepomohl, protože za legitimního českého panovníka považoval Ferdinanda II. Naopak si stavové proti sobě poštvali saského kurfiřta luterána Jana Jiřího I., který se rovněž ucházel o českou královskou korunu a byl by určitě lepší volbou než falcký kurfiřt. Ten se po své neúspěšné kandidatuře nakonec spojil s katolickou stranou a pomohl ji pacifikovat Horní a Dolní Lužici, které později dostal v léno. Čili výsledek bělohorské bitvy byl pro české země požehnáním, protože vláda stavů byla tragická.

Mariánský sloup strhla zdivočelá lůza vedena anarchistou Frantou Sauerem 3. listopadu 1918, který údajně na smrtelné posteli svého činu litoval. Stalo se to v počátcích uměle vytvořeného státu Československa, který vznikl podvodem pomocí vymyšleného národa československého a popřením historického práva Uherského království na jeho odvěká území. On to byl takový dvojí metr, v případě Čech, Moravy a Slezska se aplikovalo právo historické, že není možné rozdělit tato území na českou a německou respektive polskou část, ale na Slovensku se uplatnilo právo národů na sebeurčení, ovšem půl milionu Maďarů se to jaksi netýkalo. Slováků se také nikdo nezeptal, jestli chtějí zůstat v Uhrách nebo být ve společném státě s Čechy a jak připustil vynikající historik profesor Jan Rychlík v knize Historie, mýty, jízdní řády, kde odpovídal na dotazy publicisty Vladimíra Kučery, jestliže by se tenkrát konalo referendum, které Maďaři požadovali, tak by s největší pravděpodobností Slováci společný stát s Čechy odmítli.

Mariánský sloup na Staroměstské náměstí patří a je jen otázkou času, kdy tam znovu bude.  Ovšem ze Staroměstské radnice by měla zmizet pamětní deska náboženského fanatika, vraha a zločince Jana Želivského navíc s textem, že byl odstraněn proto, že stál v cestě měšťácké reakci. To jsou příšerné komunistické žvásty. Želivského nechali staroměstští radní právem popravit v roce 1422 a já jenom lituji, že to nebylo dříve. To byl šílenec na úrovni fanatických muslimů z islámského státu, který krutě a bezohledně likvidoval každého, kdo se opovážil s ním nesouhlasit. Želivský si zkrátka a dobře pamětní desku nezaslouží.