Gabčík a Kubiš jsou hrdinové navzdory zbabělým čecháčkům

Slušní lidé si váží svých hrdinů a Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, kteří v rámci vojenské operace před 75 lety popravili jednoho z nejhorších nacistických zločinců Reinharda Heydricha, patří ke špičce našeho heroismu.

SS - Obergruppenführer Reinhard Heydrich patřil k předním nacistům a rovněž k hlavním organizátorům holocaustu, při kterém zahynuly miliony Židů. V září 1941 se stal zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava a rozjel vlnu represí, při které bylo popraveno mnoho českých vlastenců. 27. května 1942 tohoto předního nacistu parašutisté Kubiš a Gabčík smrtelně zranili v rámci operace Anthropoid . Heydrich pak umírá o osm dnů později. Oba hrdinové posléze zahynuli 18. června téhož roku v nerovném boji s nacistickou přesilou společně s dalšími pěti Adolfem Opálkou, Josefem Valčíkem, Josefem Bublíkem, Janem Hrubým a Jaroslavem Švarcem. 

Všichni tito českoslovenští vojáci si zaslouží uznání za své hrdinství, věděli, že z takové mise se s největší pravděpodobností nevrátí, riskovali své životy a zabili jednoho z nejhroznějších nepřátel. Tak vysoce postaveného nacistu se nikde jinde v okupované Evropě zneškodnit nepodařilo. Lidé si uvědomili, že i Němci jsou zranitelní. Proto má Gabčíkův a Kubišův čin nejen československý, ale i evropský význam, který nám vzbudil úctu na celém světě.  

Z těchto důvodů mně dokáží rozzlobit řeči o tom, že to bylo zbytečné, válku to neovlivnilo a kvůli Heydrichově smrti zahynulo zbytečně moc lidí. To není pravd a mohou to tvrdit jen zbabělci křížení s kapitulanty a kolaboranty. Tyto nesmysly houfně šíří především komunisté, jejichž odboj se nemohl pochlubit žádným takovým úspěchem a tak se snažili zlehčovat hrdinství parašutistů. Místo nich rudí nabízeli národu pseudohrdiny typu Julia Fučíka, který se na rozdíl od těchto sedmi statečných vzdal gestapu bez boje a podle všeho mluvil při výsleších více, než bylo zdrávo, respektive napráskal své kolegy.

Měli bychom si uvědomit, že bez boje a obětí nemůže být svoboda. To je taková ta čecháčkovská vyčuranost ve stylu, my to tady nějak přežijeme, do ničeho se plést nebudeme, ostatní ať třeba vykrvácí, ale nás do toho netahejte.

Musím říci, že takové přístupy jsou na stejné úrovni jako chování francouzského předsedy vlády Édouarda Daladiera a britského premiéra Neville Chamberlaina v září 1938 na mnichovské konferenci, kde si oba řekli, „proč bychom měli za ty Čechoslováky bojovat, to nám nestojí za to, zbytečně by umírali naši vojáci, my se s Hitlerem nakonec nějak domluvíme, on přece není tak zlý.“ A o pár let později je papouškovali čecháčci. „Ten atentát, to bylo k ničemu, my ty Němce akorát provokujeme, zbytečně umírají naši lidé a koneckonců i teď se dá normálně žít. Když si nebudeme Němců všímat, dají nám pokoj.“

Ne, opravdu si není možné myslet, že zlo se porazí samo. To není možné a v každé době je naší povinností k jeho konci přispět i za cenu nejvyšší.

Ještě bych upozornil na dvě události tohoto týdne. Slovenský prezident Andrej Kiska povýšil Jozefa Gabčíka do hodností generálmajora in memoriam a za to mu tleskám. Český prezident Miloš Zeman pak propustil svojí amnestií na svobodu dvojnásobného pravomocně odsouzeného vraha. Inu, o něčem to vypovídá.